SLUŽBA BOŽÍHO SLOVA

TROJÍ DRUH SLUŽEBNÍKŮObrázok

Skutky 6,4 říkají: „My se však oddáme modlitbě a službě slova.“ Služba, která má lidem posloužit Božím slovem, je známa jako služba slova a lidé, kteří se této službě věnují, se nazývají služebníci slova. Službou se míní práce a služebníkem člověk. Služba slova zaujímá v Božím díle velmi důležité místo. Ohlašování Božího slova a služba tohoto slova lidem se řídí konkrétními principy a Boží služebníci by se měli těmto principům dobře naučit.

Po celý Starý a Nový zákon hovořil Bůh. Hovořil ve Starém zákoně. Hovořil i v Novém zákoně v době Pána Ježíše a skrze církev. Bible nám ukazuje, že nejdůležitějším Božím dílem na zemi je promlouvání jeho slova. Jestliže z jeho díla odstraníme jeho slovo, nezbude z jeho díla prakticky nic. Hlavní součástí jeho díla na tomto světě je jeho mluvení. Bez slova by nebylo žádného díla. Jakmile se jeho slovo odstraní, jeho dílo se vyprazdňuje. Musíme si uvědomit, jaké místo zaujímá Boží slovo v jeho díle. Jakmile z jeho díla odstraníme jeho slovo, dílo přestává. Boží dílo se vykonává prostřednictvím jeho slova. Jeho dílo je vlastně jeho slovo. Jeho dílo se nezabývá ničím než jeho slovem.

Jak Bůh své slovo pronáší? Je úžasné a nebývalé uvědomit si, že Boží slovo se pronáší lidskými ústy. Proto Bible hovoří nejen o Božím slovu, ale i o služebnících slova. Kdyby Bůh všechno své mluvení prováděl přímo, žádných služebníků slova by nebylo potřeba. On se však rozhodl mluvit prostřednictvím člověka. Tím vzniká otázka služebníků. Musíme mít před Pánem jasno, že Boží dílo se vyjadřuje jeho slovem a jeho slovo se pronáší prostřednictvím člověka. To nás okamžitě staví před klíčové místo člověka v Božím díle. Bůh nepronáší své slovo žádnými jinými prostředky než lidskými ústy. On potřebuje služebníky slova a potřebuje lidi k vyjadřování svého slova.

Po celý Starý i Nový zákon nalézáme trojí druh lidí. Jednoduše řečeno, na šíření Božího slova se podílí trojí druh služebníků slova. Ve Starém zákoně se Boží slovo pronášelo skrze proroky, tedy skrze službu proroků. Když byl na zemi Pán Ježíš, Boží slovo se stalo tělem a byla zde služba Pána Ježíše. Ve zbývajícím Novém zákoně se Boží slovo pronášelo skrze apoštoly, tedy skrze službu apoštolů.

STAROZÁKONNÍ SLUŽEBNÍCI SLOVA – PROROCI

Ve Starém zákoně Bůh vyvolil mnohé proroky, aby mluvili jeho slovo. Tito proroci dostávali vidění a hovořili. Dokonce lidé jako Bileám hovořili pro Boha. Bileám byl prorok. Jeho proroctví bylo jedno z největších proroctví ve Starém zákoně (Nu 23-24). Proroci ve Starém zákoně, kteří byli služebníky Božího slova, hovořili, když se k nim stalo Boží slovo. Bileám prorokoval, když na něho sestoupil Duch Boží; mluvil totiž mimovolně, co mu Duch dal říkat. Jeho vlastní pocity a myšlenky Bůh dočasně pozastavil. Zjevení a řeč, které přijal od Boha, byly zcela mimo souvislost s jeho vlastním stavem; byly prostě proneseny jeho ústy. Na Božím slově neměl žádný podíl. Jeho mínění, pocity a myšlenky nebyly nijak zapojeny. Jinak řečeno, Bůh použil jeho úst, jako by to byla ústa jeho samého. Bileám je typickým příkladem starozákonního služebníka slova. Duch Svatý dodával slova a Bůh dával řeč. Pod nutkavou a omezující mocí Ducha Svatého bylo Boží slovo pronášeno skrze ústa starozákonního služebníka. Možnost chyby byla vyloučena. Bůh používal lidí, ale tito lidé byli jen oznamovatelé slova. V těchto zjeveních byl lidský prvek udržován na minimu. K Boží řeči se nic z člověka nepřidávalo. Člověku příslušela pouze role zprostředkovatele.

Ve Starém zákoně vidíme také lidi jako Mojžíše, Davida, Izajáše a Jeremjáše, které Bůh používal, aby za něj hovořili při svém díle. Ti však byli něčím víc než pouhými Božími zprostředkovateli; byli o trochu dál než Bileám nebo někteří z dalších proroků. Většina Mojžíšových spisů byla slova daná Bohem. Hovořil podle pokynů od Boha, ale v jistém smyslu šlo u jeho mluvení o stejný princip jako u Bileámova mluvení. Když Izajáš spatřoval vidění za viděním, zaznamenal tato vidění ve svých spisech. V jistém smyslu šlo u jeho spisů rovněž o stejný princip jako u Bileámova mluvení. Bůh vložil Bileámovi slova do úst a Bůh vložil slova do úst také Mojžíšovi a Izajášovi. V zásadě všichni zakoušeli stejnou věc, ale byl také rozdíl mezi Mojžíšem a Izajášem na jedné straně a Bileámem na straně druhé. Když Bileám promluvil sám za sebe, pronesl něco podle svých vlastních pocitů. Taková řeč byla špatná a Bůh ji odsoudil. Když hovořil pod Boží inspirací, říkal Boží slovo. Když promluvil ze sebe, výsledkem byl hřích, blud a temnota. U Mojžíše to bylo jiné. I když většina jeho promluv byla nařízena Bohem, nicméně když v Hospodinově přítomnosti mluvil podle toho, co cítil, byla jeho řeč Bohem potvrzena a uznána za součást Boží řeči. To znamená, že Mojžíš byl Božím nástrojem více než Bileám. Totéž lze říci o Izajášovi. Většina Izajášových proroctví pocházela z vidění, která dostával přímo od Hospodina. V Izajášově knize jsou však případy, které naznačují, že hovoří sám ze sebe. David a Jeremjáš mluvili podle svých vlastních pocitů dokonce ještě více než Mojžíš nebo Izajáš. Blížili se více novozákonním služebníkům. V zásadě však na tom byli stejně jako starozákonní proroci, kteří hovořili, jedině když se k nim stalo Boží slovo.

SLUŽEBNÍK SLOVA V EVANGELIÍCH – PÁN JEŽÍŠ

Pán Ježíš byl Slovo, které se na zemi stalo tělem. On je Boží Slovo. Vzal na sebe tělo a stal se tělesným člověkem. Vše, co konal a říkal, tvořilo součást Božího slova. Služba Pána Ježíše byla službou Božího slova. V něm bylo Boží slovo proneseno úplně jiným způsobem, než bylo pronášeno skrze starozákonní proroky. Ve Starém zákoně Bůh pouze užíval hlasu člověka, aby přinášel své slovo. Dokonce Jan Křtitel, poslední z proroků, byl jenom hlasem na poušti. Boží slovo bylo pouze oznamováno jeho hlasem. Ale Pán Ježíš byl samotné slovo stávající se tělem na zemi. Jinak řečeno, on byl slovo ztělesněné v těle; byl slovo stávající se člověkem. Mohli bychom říci, že jde o člověka, a mohli bychom také říci, že jde o Boží slovo. Když se Boží slovo stalo k člověku ve Starém zákoně, slovo bylo slovo a člověk byl člověk. Slovo bylo pouze oznamováno lidským hlasem. I když se to trochu liší v případech Mojžíše a Davida, v zásadě byl lidský hlas ve starozákonní době pouhým prostředkem. Ale když přišel Pán Ježíš, slovo se už nestávalo k nějakému člověku, aby slovo zůstávalo slovem a člověk zůstával člověkem. Boží slovo na sebe vzalo lidské tělo; slovo se stalo člověkem. Boží slovo už nebylo pronášeno lidským hlasem jako prostředkem, ale slovo na sebe vzalo člověka. Slovo dostalo lidské pocity, myšlenky a mínění, přesto však zůstávalo Božím slovem.

Když ve Starém zákoně bylo k Božímu slovu přidáno lidské mínění, slovo přestalo být Božím slovem. Jakmile se k Božímu slovu připojily lidské pocity, myšlenky a mínění, už to nebylo Boží dokonalé, čisté a neporušené slovo. Boží slovo bylo poškozeno. Čistotu Božího slova bylo možno udržet, pouze když se nesmísilo s žádnými lidskými pocity, myšlenkami či názory. Když bylo Bileámovým hlasem pronášeno samotné Boží slovo, šlo o proroctví. Ale když Bileám dodal své vlastní pocity a názory, slovo už nebylo čistě Božím slovem; Boží slovo bylo změněno. To byl Starý zákon. V případě Pána Ježíše však bylo Boží slovo oznamováno nejen hlasem nějakého člověka, ale také jeho myšlenkami, pocity a názory. Lidské myšlení se stalo Božím myšlením, lidský cit se stal Božím citem a lidský názor se stal Božím názorem. To byla služba slova, jakou Bůh zajistil v Pánu Ježíši. Pán Ježíš sloužil jako služebník slova podle úplně jiného principu než starozákonní služebníci. Starozákonní služebníci Božího slova sloužili Bohu v zásadě svým hlasem. U některých lidí použil Bůh více než jen jejich hlasu; jednali víc podle principu Nového zákona. Přesto ve skutečnosti pořád stáli na půdě Starého zákona. Ale v případě Pána Ježíše byl on samotným Božím Slovem. Boží Slovo se stalo tělem. Můžeme tedy říci, že cítění Pána Ježíše bylo cítěním Božího slova, jeho myšlení bylo myšlením Božího slova a jeho názory byly názory Božího slova. Pán Ježíš byl samotné Boží slovo stávající se tělem. Bůh nechce, aby jeho slovo zůstávalo jenom slovem; chce, aby jeho slovo na sebe bralo lidskou podobu. Není uspokojen jenom samotným slovem; chce, aby se jeho slovo stávalo tělem. To je největším tajemstvím Nového zákona. Boha neuspokojuje samotné slovo; chce, aby jeho slovo bylo zosobněným slovem, které nese lidské city, myšlení a názory. Takovým služebníkem slova byl Pán Ježíš.

V osobě Pána Ježíše už nebylo Boží slovo něčím objektivním; stalo se něčím subjektivním. V takovém slovu nalézáme lidské city, myšlenky i názory. Přesto však slovo zůstává Božím slovem. Zde odhalujeme veliký biblický princip: Boží slovo dokáže nebýt ovlivněno lidskými pocity. Dokonce i v přítomnosti lidského cítění nemusí být Boží slovo nutně znečištěno. Otázkou je, zda takové lidské cítění vyhovuje standardu, či nikoli. Neznamená to, že pokaždé, když je přítomno lidské cítění, je Boží slovo poškozeno. Nic takového. Jde o velmi hluboké téma! Objevujeme tu podivuhodný princip: Lidský prvek nemusí Božímu slovu překážet. Na Pánu Ježíši shledáváme, že když se Slovo stalo tělem, myšlení onoho těla se stalo Božím myšlením. Původně jsme mohli pouze říkat, že myšlení těla bylo lidským myšlením. Ale v novozákonní době se slovo stalo tělem. Jinak řečeno, slovo se stalo člověkem; myšlení tohoto člověka bylo myšlením Božího slova. V Pánu Ježíši nalézáme lidské myšlení, které standardu vyhovuje. Existuje jeden druh lidského myšlení, které je-li přidáno k Božímu slovu, neznečišťuje ho, ale naopak ho doplňuje. Božímu slovu nebylo lidským prvkem Pána Ježíše bráněno. Naopak bylo myšlenkami Pána Ježíše naplňováno. V Pánu Ježíši zjišťujeme, že Boží slovo dosahuje vyšší úrovně než té, která se nalézá ve Starém zákoně. Matouš 5,21 říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům...“ To bylo Hospodinovo slovo k Mojžíšovi. Byla to Mojžíšova přímá inspirace od Boha. Ale Pán Ježíš pokračoval veršem 22: „Já však vám pravím...“ Zde vidíme Pána, jak mluví ze sebe; říkal věci podle svého vlastního myšlení a mínění. Ale jeho slovo nevyvrací Boží svrchovanost, nýbrž ji doplňuje. Jeho slovo nevyvracelo Boží slovo, to zde dosáhlo výšky Starým zákonem nedosažitelné.

Zde vidíme samotnou charakteristiku Pána Ježíše jako služebníka Božího slova. V něm se Boží slovo naplnilo. V tomto bezhříšném člověku nebyl jenom hlas, ale také cítění a myšlení. V Pánu Ježíši už nebylo Boží slovo pouze zjevením; stalo se přímo samotným Pánem Ježíšem. Boží slovo už nebylo předáváno jenom lidským hlasem; stalo se člověkem. Zosobnilo se. K lidskému slovu se připojilo Boží slovo a promlouvání člověka se stalo Božím promlouváním. To, že se Boží slovo připojilo k člověku, znamená, že se k lidskému slovu připojilo jeho slovo. Co může být nádhernějšího? Když hovořil Ježíš Nazaretský, hovořil Bůh! Byl to člověk, jehož slova neměla obdoby ani před jeho dobou, ani v době po něm. Nikdy nikdo nemluvil jako Ježíš Nazaretský. Byl naprosto bez hříchu. Byl to Svatý Boží a byl zcela od Boha. Boží slovo bylo v něm a on byl lidským ztělesněním Božího slova. Boží slovo bylo on, a on byl Boží slovo. Když hovořil, promlouval Bůh. Byl to služebník slova, v němž bylo Boží slovo zcela subjektivní. Boží slovo v něm bylo velmi subjektivní veličinou. Bylo tak subjektivní, že on sám byl přímo Božím slovem.

Ve Starém zákoně nacházíme proroky, kteří hovořili pro Boha. V evangeliích máme Pána Ježíše, jehož samotná osoba byla Božím slovem. V době starozákonních proroků jsme mohli na proroky ukázat, pouze když otevřeli ústa, a říct: „Zde je Boží slovo.“ Ale u Pána Ježíše jsme mohli poukazovat přímo na jeho osobu a říkat: „Tento člověk je Božím slovem.“ Jeho cítění bylo cítěním Božího slova a jeho myšlení bylo myšlením Božího slova. Když otevřel svá ústa, šlo o Boží slovo, a o Boží slovo šlo stále, i když svá ústa neotevřel. Samotná jeho osoba byla Božím slovem. Služebník Božího slova postoupil od zjevení k zosobnění. U starozákonních proroků bylo Boží slovo záležitostí zjevení. Ale u Pána Ježíše je Boží slovo záležitostí zosobnění. Ve Starém zákoně bylo slovo a osoba dvě různé věci. Slovo bylo slovem a osoba osobou. Slovo bylo předáváno prostřednictvím člověka, přesto však člověk zůstával dál člověkem. Ale v Pánu Ježíši se Boží slovo stalo tělem. Božím slovem se stal člověk. Když tento člověk promluvil, hovořil Bůh. Nepotřeboval žádné zjevení, protože on byl Božím slovem. Nepotřeboval, aby před tím, než pronese Boží slovo, k němu přicházelo Boží slovo zvnějšku, poněvadž už jeho samotné mluvení bylo Boží řečí. Nepotřeboval další Boží slovo, protože Božím slovem byl on sám. Když mluvil on, mluvil Bůh. Když něco pociťoval, byl ten pocit pocitem Božího slova. Jeho mínění bylo Božím míněním. V tomto člověku Boží slovo neovlivňoval ani neomezoval lidský faktor. Když tento člověk otevřel ústa, vyšlo čisté Boží slovo. Ačkoli šlo o člověka, Boží slovo, když jím procházelo, nedošlo žádné újmy. Ve skutečnosti bylo skrze něho Boží slovo plně vyjádřeno. To byla služba Ježíše Nazaretského.

NOVOZÁKONNÍ SLUŽEBNÍCI SLOVA – APOŠTOLÉ

V Novém zákoně je další druh služebníků slova– apoštolé. Služba slova ve Starém zákoně byla zcela objektivní. Služba slova v Pánu Ježíši byla zcela subjektivní. Ve Starém zákoně se služba slova uskutečňovala, když se slovo stalo k člověku a lidský hlas byl použit jako nosič. V Pánu Ježíši se služba slova neuskutečňovala příchodem slova, nýbrž ztělesněním slova jako člověka. Slovo na sebe vzalo nejen lidský hlas, ale i lidské myšlenky, pocity a mínění. Vše, co patřilo k tomuto člověku, využívalo i slovo, poněvadž každá stránka tohoto člověka byla s Božím slovem v souladu. Tím člověkem je Pán Ježíš.

Když v novozákonní službě slova přistoupíme k apoštolům, vidíme službu stejné povahy jako služba Pána Ježíše. Spolu s povahou služby Pána Ježíše je zde také přimíšen prvek starozákonního zjevení. Rozdíl mezi novozákonní službou slova a službou slova našeho Pána je takový: V případě Pána Ježíše, který byl Boží slovo stávající se tělem, bylo nejprve Boží slovo, a teprve pak se k tomu slovu objevilo odpovídající tělo. Veškeré pocity, myšlenky i vědomí tohoto člověka byly v souladu s Božím slovem. Avšak v případě novozákonní služby slova je tu nejprve tělo. My všichni máme tělo . Aby se takové tělo stalo služebníkem slova, musí být proměněno, aby odpovídalo požadavku Božího slova. Znamená to, že musí být proměněny myšlenky, pocity a mínění tohoto těla. Tělo musí odpovídat Božímu slovu. Můžeme tedy říci, že novozákonní služba slova se liší jak od svého starozákonního protějšku, tak i od Pánovy služby. Služba Pána Ježíše byla stoprocentně subjektivní; tím slovem byl on sám. Novozákonní služba je naproti tomu službou proroků plus službou Pána Ježíše. Je tu příchod Božího slova, Božího zjevení. Ale jsou tu i lidské pocity, myšlenky a mínění. Souhrnně můžeme tyto aspekty nazývat lidskými prvky. Novozákonní služba slova je božské zjevení plus lidské prvky.

Lidé vyvolení Bohem v Novém zákoně se liší od Pána Ježíše, jenž je Božím „svatým“ (L 1,35), je tím Svatým Božím. V něm není ani náznak nějaké směsi; jeho slovo bylo samotným Božím slovem. U Bohem vyvolených lidí v Novém zákoně je tomu jinak. Vedle ukládání svého slova do jejich bytostí se Bůh musel zabývat i jejich osobnostmi; musel je vybudovat. Na jedné straně vkládal Bůh do těchto lidí své slovo. Na druhé straně se s nimi zabýval. Bůh užíval jejich myšlenek, pocitů a vlastností, avšak současně s nimi jednal. Bůh se zabýval novozákonními služebníky slova s jejich zkušenostmi, mluvou, pocity, myšlenkami, názory i vlastnostmi. Jednal s nimi předtím, než je použil k vyjadřování svého slova. Novozákonní služebník slova má nejen Boží slovo a nejen pronáší Boží slovo svým lidským hlasem, ale také vyjadřuje Boží slovo svým lidským životem v jeho plných rozměrech. Bohu se líbí vkládat své slovo do člověka a umožňovat takovému člověku, aby jeho slovo vyjadřoval. Pán Ježíš je slovo stávající se tělem, kdežto novozákonní služebníci jsou ti, kteří to slovo vyjadřují tělem, které obráběl Bůh.

LIDSKÉ PRVKY V RÁMCI BOŽÍ INSPIRACE

Někteří mají za to, že v Boží inspiraci nemůže být nikdy obsažen žádný lidský prvek. Domnívají se, že jakmile se účastní lidský prvek, božská inspirace už není božská. To je omyl. Kdo takto uvažuje, nechápe povahu inspirace. Boží inspirace obsahuje lidské prvky. Jeho slovo je vlastně vyjadřováno prostřednictvím lidských prvků. Ačkoli ve starozákonní prorocké službě bylo lidských prvků minimálně, nelze říci, že tam nebyly vůbec. Přinejmenším užíval Bůh ke sdělování svého poselství lidská ústa. Pán Ježíš byl Slovo stávající se tělem. Všechny lidské prvky v něm byly Božím slovem. V dnešním novozákonním věku si Bůh zajišťuje služebníky svého slova tím, že své slovo vyjadřuje prostřednictvím lidských bytostí s lidskými prvky.

Čte-li se Nový zákon pozorně, je jasné, že Pavel často užíval slov, která Petr nikdy nepoužil. Jan používal některá slova, jaká nikdy nepoužil Matouš. Některá slova se naleznou jen v Lukášových spisech, kdežto jiná zase jedině ve spisech Markových. Při studiu Bible zjišťujeme, že každý pisatel má své osobité charakteristiky. Matoušovo evangelium se liší od Markova evangelia a Markovo evangelium se odlišuje od evangelií Lukášova a Janova. Pavlovy epištoly byly psány jedním stylem, zatímco Petrovy epištoly byly psány jiným stylem. Janovo evangelium i epištoly se týkají stejného tématu; souvisejí spolu. Například první věta Janova evangelia říká: „Na počátku...“ Prvá věta jeho první epištoly říká: „Co bylo od počátku...“ Jedna vypovídá o počátku a druhá hovoří o tom, co bylo od počátku. Kniha Zjevení, pocházející rovněž od Jana, odráží jeho evangelium i epištoly a obsahuje stejný styl. Kromě toho také vidíme, že každý pisatel používá frazeologické obraty, které jsou zřetelně osobité. Lukáš byl lékař. Při popisu nemocí se neostýchal užívat lékařských termínů. Ostatní tři pisatelé evangelií popisovali tyto choroby výrazy pouze všeobecnými. Také knihu Skutků napsal Lukáš a objevuje se tam stejně nenucené používání lékařské terminologie. Každé evangelium má své zvláštní výrazy a témata. Například Marek je jedinečný používáním slova hned, Matouš svým výrazem království Nebes, Lukáš svým užíváním termínu Boží království. To vše jsou jedinečné charakteristiky pisatelů. Každá kniha Bible je prosycena známkami jejího pisatele, přesto však každá kniha zůstává neméně slovem Božím.

Nový zákon je plný lidských prvků, přesto je zcela Božím slovem. Každý pisatel má svůj vlastní styl, vyjadřování i charakteristiku a Bůh tyto charakteristiky užívá, aby jejich prostřednictvím vyjadřoval své slovo. Jeho slovo není tímto procesem poškozeno. Má lidské známky a lidské charakteristiky, avšak stále jde o Boží slovo. To je novozákonní služba. V novozákonní službě svěřuje Bůh své slovo člověku a k vyjadřování svého slova využívá příznačně lidských prvků. Nedělá z člověka magnetofon, který jeho řeč zaznamenává doslova a pak ji objektivně přehrává. Bůh to tak nechce. Pán Ježíš přišel a Duch Svatý vykonává v člověku své dílo. Cílem jeho díla je zachovat lidské prvky, a přesto současně nepoškodit božskou řeč. To je základem novozákonní služby. Duch Svatý moduluje, reguluje a zpracovává člověka do té míry, aby jeho prvky zůstaly, avšak aby nevzalo za své Boží slovo; aby naopak bylo doplněno. Je-li Boží slovo zbaveno lidských prvků, znamená to, že se z člověka stal magnetofon. Dnes Boží slovo obsahuje lidské prvky a lidskými prvky je vlastně doplňováno. Víme, že mluvení v jazycích je dar od Boha. Pavel však nenabádal k tomu, aby na shromáždění mluvil kdekdo v jazycích, protože když člověk mluví v jazycích, jeho mysl je bez užitku (1K 14,14.27-28). Jinak řečeno, lidská mysl se na tom nepodílí. Je to více podle principu služby starozákonní; od novozákonní služby se to odlišuje. Když člověk hovoří v jazycích, pronášejí jeho ústa nesrozumitelnou, božskou řeč. Ale Bůh ve své novozákonní službě chce lidské prvky. Omezováním, řízením a působením ze strany Ducha Svatého může Bůh používat z člověka cokoli a Bůh může dávat skrze člověka průchod svému slovu. Jde o opravdové Boží slovo, současně však je plné lidských prvků. Do takovéto míry musí být novozákonní služebník Božího slova ovládán Bohem.

Vezměme si jako příklad hudebníka. Třeba umí výborně na piáno, na varhany i na housle. Může zahrát stejnou melodii na různé nástroje. Každý nástroj má svou vlastní charakteristiku a i ta hudba, kterou vydává, nese zvláštní charakteristiku. Pozná se, jde-li o zvuk piána či houslí. Melodie je stejná, ale zvukově se liší. Každý nástroj má svou vlastní zvláštní kvalitu zvuku. Svou kvalitu má piáno, mají ji i varhany i housle. Každý nástroj je jiný, nicméně všechny jejich charakteristiky dohromady sdělují citový a ideový obsah hudby. Mezi tímto a novozákonními služebníky existuje analogie. Někteří jsou jako piáno, kdežto jiní jako varhany nebo housle. Melodie může být stejná, ale výsledné zvuky se liší. Boží slovo pronáší jeden člověk, a my ve slovu nalézáme prvky jeho lidství. Boží slovo pronáší jiný, a my ve slovu objevujeme prvky jeho lidství. Každý, koho Bůh používá, má vlastní lidské prvky. Pod vedením, řízením a dokonalostí Ducha se tyto lidské prvky nestávají překážkou Božímu slovu. Naopak ho během pronášení oslavují.

Poněvadž Boží slovo musí projít člověkem a musí nabrat lidské prvky, ti, kdo nikdy neprožili Boží jednání, nemohou očekávat, že jejich lidské prvky budou k nějakému užitku. Jsou-li osobní lidské prvky pro Boha pochybné, Bůh nemůže skrze takového člověka dávat průchod svému slovu. Takový nemůže sloužit jako služebník Božího slova a Bůh ho nemůže používat. Ve Starém zákoně použil Bůh oslice, aby za něho promluvila. Teď jsme však ve věku Nového zákona a novozákonní služba slova se od té starozákonní odlišuje. V Novém zákoně se Boží slovo vyjadřuje prostřednictvím lidských prvků. Proto je Bůh velmi vybíravý; rozhoduje, koho může a koho nemůže použít. Pokud se s našimi lidskými prvky náležitě nejednalo, nemůžeme být služebníky slova. Nemáme možnost sdělovat Boží slovo jako magnetofon. Bůh v nás musí vidět změny. Nedokážeme-li vyhovět Božímu měřítku, nemůže nás použít. Chceme-li přenášet Boží slovo, potřebujeme důkladnou kalibraci a seřízení. Kdyby Bůh odložil naše lidské prvky, sdělovat jeho slovo by bylo jednoduché. Ale Bůh ty lidské prvky chce a značným problémem se stává už sám ten člověk, jehož Bůh použije. Některé lidské prvky jsou znečištěny poskvrnou, tělesností a stopami pádu. To Bůh použít nemůže; musí je dát stranou. Někteří lidé nebyli nikdy Pánem zlomeni. Jiní mají mysl plnou podlé záludnosti. Někteří se s Bohem hádají, kdežto u jiných se nikdy nejednalo s jejich myšlením nebo jejich city. Zůstávají tvrdošíjní. Takovými nemůže Boží slovo nikdy procházet. I když Boží slovo obdrží, nemohou jej předat dále. I když se donutí ho předat dál, nedokáží to dělat efektivně. Základní stránkou novozákonního služebníka Božího slova je jeho vlastní stav před Pánem.

Bůh dnes nechce, aby jeho slovo zůstávalo pouze jeho slovem; chce, aby jeho slovo bylo pronášeno lidskými ústy způsobem, který je vnímán jako slovo člověka. Bůh chce slovo, které je opravdově božské, avšak současně i lidské. Můžeme při čtení Nového zákona nalézt jediné slůvko, které by nenapsal člověk? Význačnou charakteristikou Nového zákona od první do poslední stránky je, že jde o záznam lidské řeči. Je naprosto lidská; nic nemůže být lidštějšího než jeho řeč. Současně je ale naprosto božská; je to stoprocentní Boží slovo. Bůh není uspokojen pouhým vyjadřováním jeho slova; chce, aby jeho slovo bylo vyjadřováno skrze slovo lidské tak, aby pronášené slovo bylo opravdově lidské a současně i opravdově božské. To je novozákonní služba slova.

Ve 2. Korintským 2,4 píše Pavel: „Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami.“ Když psal Pavel Korinťanům, sloužil jim Božím slovem. Psal ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem. Přinášel Boží slovo s mnohými slzami. Vidíme v tom člověka, který do své řeči vkládá celou svou bytost. Jeho řečí byla celá jeho bytost. Jeho psaní bylo plné jeho lidských citů. Když se k němu stalo Boží slovo, naplnila ho stísněnost a sevření srdce a psal s mnohými slzami. Zatímco psal, mísily se s Božím slovem jeho lidské prvky a tímto způsobem Boží slovo pronášel. Jeho lidské prvky Boží slovo zvýrazňovaly a činily ho tím více slovem Božím. Pavel nebyl zbaven pocitů a myšlenek. Nebyl jako ten, kdo hovoří jazyky a přijímá slovo a předává ho dál, aniž by jeho myšlení mělo na to slovo samo nějaký vliv. Pavel psal Boží slovo procítěně a s myšlenkovým úsilím. Když se Boží slovo pronášelo, byl ve veliké stísněnosti a sevření srdce a psal s mnohými slzami. Tohle je novozákonní služebník slova.

Boží slovo se vyjadřuje prostřednictvím člověka, celého člověka. Tímto způsobem lidské charakteristiky, osobitý způsob vyjadřování, tón hlasu i subjektivní zkušenosti před Bohem, to vše plyne skrze slovo. Skrze slovo zjišťujeme míru, nakolik byl člověk Bohem poučen, Bohem ukázněn a Bohem prověřen. Když se ke člověku stává Boží slovo, může se vyjádřit skrze lidské prvky člověka, aniž by se poškodilo Boží slovo. Nemusí se znečistit. To znamená být služebníkem slova v Novém zákoně. Novozákonním služebníkem slova je ten, koho Bůh mnoho let vyučoval a jehož může Bůh volně používat. Když k takovému člověku dosáhne Boží slovo, může skrze něj volně proudit. U Božího slova dojde ke znečištění, pouze pokud lidské prvky, které se Božím slovem zabývají, jsou tělesné nebo přirozené (s ohledem na zkaženou lidskou přirozenost – pozn. red.).

Teprve když bylo Boží slovo prostoupeno lidskými prvky, je takové slovo kompletní. Nemylte se; Boží slovo není jen nějaké přikázání anebo desatero. Bible nám jasně ukazuje, že uvnitř Božího slova se vyskytuje i lidská příchuť a lidské prvky. Bůh své slovo vložil do člověka a svěřil člověku, aby jeho slovo pronášel. Navíc Bůh vyžaduje, aby stav člověka byl v pořádku, aby Bůh mohl do své řeči zahrnout i člověka. Základním principem Boží řeči je princip Slova stávajícího se tělem. Boha neuspokojuje, když má jenom své slovo samo; chce, aby se jeho slovo stávalo tělem, aby se stávalo součástí slova lidského. To neznamená, že se Boží slovo snižuje na úroveň pouhého lidského slova. Znamená to, že Boží slovo dostává příchuť člověka. Zůstává však zachováno jako jeho čisté slovo. Je to skutečné slovo člověka a současně i skutečné slovo Boží. Je to opravdové slovo Boží a současně i opravdové slovo člověka. Novozákonní služba slova je člověk mluvící Boží slovo. Když čteme knihu Skutků stejně jako 1. a 2. Korintským, nalézáme tam lidi promlouvající Boží slovo. Při četbě 1. a 2. Timoteovi, Titovi a Filemonovi nalézáme také člověka hovořícího Boží slovo. Boží slovo se projevuje prostřednictvím slova člověka a vyjadřuje se lidskými prvky. Hovoří člověk, nicméně Bůh to uznává jako své slovo.

Je-li tomu tak, potom ti, kdo hovoří Boží slovo, mají opravdu velikou odpovědnost! Dopustí-li se člověk chyby anebo zanese-li do své řeči nečisté prvky, Boží slovo bude znečištěno a utrpí újmu. Musíme si uvědomovat, že kritickým faktorem při mluvení Božího slova není míra biblických znalostí, jaké člověk má. Není k ničemu, jestliže vše, co člověk má, jsou prázdné doktríny a biblické znalosti. Je možné, aby pro někoho zůstávaly naprosto objektivními věcmi. Člověk může o těchto věcech kázat, co je libo, a přesto od nich zůstávat naprosto oddělen. Nemůžeme být jako Pán Ježíš, který byl slovo stávající se tělem. Jakožto služebníci slova bychom si však měli uvědomovat, že Boží slovo se vyjadřuje prostřednictvím našeho těla; on naše tělo potřebuje. Proto se Bůh naší tělesností musí zabývat. Musíme mít denně jednání s Bohem; potřebujeme zakoušet jeho jednání. Pokud jakkoli nevyhovujeme, Boží slovo se poškodí, jakmile námi projde a smísí se s našimi vlastními slovy.

Nedomnívejte se, že Boží slovo může říkat kdokoli. Jen jediný druh člověka může říkat Boží slovo – ten, kdo prošel jeho jednáními. Oč nejvíce u mluvčího Božího slova jde, není příhodnost tématu nebo výběr slov, ale sama osoba mluvčího. Není-li tato osoba v pořádku, nebude v pořádku ani to ostatní. Kéž nás Bůh naučí, jak mu opravdově sloužit ve službě slova. Musíme mít na paměti, že kázat není jednoduchá záležitost; je to sloužit Božímu lidu Božím slovem. Pán nám buď milostiv. Protože se ve slovu angažuje celá naše bytost, všechny nevhodné prvky v našich myšlenkách, výrazu a postojích i každý nedostatek v našem školení a zkušenosti bude jeho slovo nevědomky poškozovat. Pán se musí zabývat přímo naší bytostí. Když s námi jednal Pán, jeho slovo neutrpí naším znečištěním, když sloužíme jako jeho služebníci. Dokážeme jeho slovo pronášet čistým způsobem. Je to vidět na Pavlovi, Petrovi, Matoušovi, Markovi, Lukášovi i Janovi a vidíme to na mnoha Pánových služebnících. V Božím slově jsou přítomny lidské prvky. Ale ačkoli jsou lidské prvky přítomny, nevyjadřují tělesnost. Naopak lze v jeho výrazu objevovat slávu. To je úžasné – Boží slovo se stává slovem člověka a slovo člověka se stává slovem Božím.

 

© 2000 Living Stream Ministry
První vydání -- červenec 2000

Prejdite do: 
Tagy: