SLAVNÁ CÍRKEV

BOŽÍ PLÁN A BOŽÍ ODPOČINEKObrázok

Biblické texty: Gn 1,26-2,3; 2,18-24; Ef 5,22-32; Zj 12; 21,1-22,5

V těchto čtyřech pasážích bible se hovoří o čtyřech ženách. V 1. knize Mojžíšově 2 je tou ženou Eva, v listu Efezským 5 je jí církev, ve Zjevení 12 je to žena spatřená ve vidění a ve Zjevení 21 je to Beránkova nevěsta.

Nechť nás Bůh obdaří světlem, abychom chápali, v jakém vztahu jsou tyto čtyři ženy k sobě navzájem a v jakém vztahu jsou k věčnému Božímu plánu. Potom můžeme pochopit, jaké místo církev zaujímá a jakou odpovědnost nese v tomto plánu a jak Boží vítězové naplní věčný Boží záměr.

BOŽÍ ZÁMĚR PŘI STVOŘENÍ ČLOVĚKA

Proč Bůh stvořil člověka? Co bylo jeho záměrem, když stvořil člověka?

Bůh nám dal na tyto otázky odpověď v 1. knize Mojžíšově 1,26 a 27. Tyto dva verše mají obrovský význam. Odhalují nám, že stvoření člověka Bohem bylo vskutku něčím nesmírně zvláštním. Než Bůh stvořil člověka, řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Toto byl Boží plán při stvoření člověka. „I řekl Bůh: ,Učiňme...‘“ Tyto verše vyjadřují, jakého člověka chtěl Bůh mít. Jinými slovy, Bůh určoval „vzor“, podle něhož stvoří člověka. Verš 27 nám ukazuje stvoření člověka: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Verš 28 praví: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.‘“

V těchto verších vidíme člověka, jakého si Bůh přál. Bůh chtěl mít člověka vládnoucího, člověka, který by panoval nad touto zemí – s takovým by byl spokojen.

Jak stvořil Bůh člověka? Stvořil jej, aby byl obrazem Božím. Bůh chtěl, aby se mu člověk podobal. Z toho je velmi patrné, že místo člověka v Božím stvoření je naprosto jedinečné, protože ve všem Božím stvoření byl pouze člověk stvořen k Božímu obrazu. Člověk, jemuž bylo nakloněno Boží srdce, byl úplně odlišný od všech ostatních stvořených bytostí – byl člověkem podle Boží podoby.

Zde zaznamenáváme něco velice pozoruhodného. Verš 26 říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podlenaší podoby...“, avšak verš 27 říká: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Ve verši 26 je zájmeno „naším“ a „naší“ v množném čísle, ale ve verši 27 je zájmeno „jeho“ v čísle jednotném. Verš 26 popisuje rozvažování Boží trojice: „Učiňme člověka, aby byl našímobrazem podle naší podoby“ a proto v souladu s gramatikou, by ve verši 27 mělo být: „Bůh stvořil člověka, aby byljejich obrazem“. Avšak kupodivu verš 27 říká: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.“ Jak si to máme vysvětlit? Důvodem je to, že v Boží trojici jsou tři osoby – Otec, Syn a Duch, avšak jen jeden z nich, Syn, má podobu. Když Boží trojice zamýšlela stvoření člověka, bible mluví o tom, že člověk bude učiněn, aby byl „naším“ obrazem (protože jednotku tvoří tři, hovoří se zde o „naší podobě“), avšak když Boží trojice přikročila k vlastnímu aktu stvoření člověka, bible o tom říká, že člověk byl stvořen, aby byl „jeho“ obrazem. „Jeho“ zde znamená Synovým. Z toho zjišťujeme, že Adam byl učiněn podle obrazu Pána Ježíše. Adam nepředcházel Pána Ježíše, ale Pán Ježíš předcházel Adama. Když Bůh stvořil Adama, stvořil jej, aby byl obrazem Pána Ježíše. To je ten důvod, proč je řečeno „jeho obrazem“ místo „jejich obrazem“.

Božím záměrem je získat skupinu lidí, kteří jsou podobni jeho Synovi. Když čteme list Římanům 8,29, nacházíme Boží záměr: „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími“. Bůh si přeje mít mnoho synů a přeje si také, aby všichni tito synové byli jako tento jeho Syn. Potom již jeho Syn nebude pouze jednorozený, ale prvorozený mezi mnoha bratry. Božím přáním je získat takovouto skupinu lidí. Pochopíme-li toto, uvědomíme si vzácnost člověka a zaradujeme se při každé zmínce o člověku. Jak si Bůh cení člověka! Vždyť dokonce on sám se stal člověkem! Boží plán je získat člověka. Když Bůh člověka získá, Boží plán je naplněn.

Skrze člověka se naplňuje Boží plán a skrze člověka je uspokojována Boží potřeba. Co tedy Bůh požaduje od člověka, jehož stvořil? Člověk má vládnout. Když Bůh stvořil člověka, nepředurčil jej k pádu. O lidském pádu se nepíše v první, ale až ve třetí kapitole 1. knihy Mojžíšovy. Ve svém stvořitelském plánu nepředurčil Bůh člověka k tomu, aby hřešil, ba ani vykoupení Bůh neurčil předem. Nesnižujeme tím důležitost vykoupení, pouze tvrdíme, že vykoupení nebylo Bohem předurčeno. Kdyby tomu tak bylo, pak by člověk musel zhřešit. To však Bůh nepředurčil. V Božím plánu stvoření člověka bylo člověku určeno, aby vládl. To je nám zjeveno v 1. Mojžíšově 1,26. Zde nám Bůh dává najevo své přání a prozrazuje nám tajemství svého plánu. „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Toto je Boží záměr při stvoření člověka.

Někdo se možná zeptá, proč má Bůh právě takový záměr. Příčinou je to, že se anděl světla ještě před stvořením člověka vzepřel proti Bohu a stal se z něj ďábel-satan, který zhřešil a padl – Jitřenka se stala Božím nepřítelem (Iz 14,12-15). Proto tedy Bůh tomuto nepříteli odňal pravomoc, kterou mu propůjčil, a vložil ji do rukou člověka. Důvod, proč Bůh stvořil člověka, byl ten, aby člověk vládl místo satana. Zde vidíme, jak přehojná milost je v Božím aktu stvoření člověka!

Nejenže si Bůh přeje, aby člověk vládl, ale vymezuje i přesnou oblast, kde má člověk vládnout. Vidíme to v 1. Mojžíšově 1,26: Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí...“ „Nad celou zemí“ – to je pole působnosti lidské vlády. Bůh nedal člověku vládnout pouze nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem a nad zvířaty, ale kromě toho požadoval, aby člověk panoval „nad celou zemí“. Země je ta oblast, kde má člověk podle Božího přání vládnout. Člověk je zvláštním způsobem spjat se zemí. Nejenže Bůh ve svém plánu stvoření člověka zaměřil svou pozornost na zemi, ale poté, co stvořil člověka, jasně mu sdělil, že má nad zemí vládnout. Verše 27 a 28 říkají: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji...‘“ Bůh zde zdůraznil, že člověk má „naplnit zemi“ a „podmanit si ji“. Vláda člověka nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem a nade vším živým na zemi je druhotná. Lidská vláda nad nimi je jen přídavek – to hlavní je země.

V 1. knize Mojžíšově 1,1-2 se píše: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma.“ Tyto dva verše vyznívají jasněji, pokud je přeložíme přímo z hebrejštiny. V originále obsahuje první verš toto: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“ Nebesa jsou zde v množném čísle a vztahují se k nebesům všech hvězd. (Země má své nebe a stejně tak každá hvězda má své nebe.) Přesný překlad druhého verše zní: „A země se stala [nikoli „byla“] pustou a prázdnou a nad propastnou tůní byla tma.“ V hebrejštině předchází slovu „země“ spojka „a“. „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi“– při tom nevznikly žádné nesnáze ani problémy, ale pak se něco stalo „a země se stala pustou a prázdnou“. Slovo překládané „byla“ v 1. Mojžíšově 1,2 („Země byla pustá a prázdná“) a slovo překládané „proměnila“ v 1. Mojžíšově 19,26 (KB), kde se Lotova žena proměnila v solný sloup, jsou stejná. Lotova žena se nenarodila jako solný sloup – solným sloupem se stala. Země nebyla pustá a prázdná při stvoření, avšak později se pustou a prázdnou stala. Bůh stvořil nebe a zemi, ale „země se stala pustou a prázdnou“. Tím se ukazuje, že nevyvstal problém s nebem, ale se zemí.

Vidíme tedy, že země je středem všech problémů. Bůh bojuje o zemi. Pán Ježíš nás naučil, jak se modlit: „Posvěť se jméno tvé. Přiď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“ (Mt 6,9-10, KB). Podle významu původního jazyka se výraz „jako v nebi, tak i na zemi“ vztahuje na všechny tři věty, nikoli pouze na poslední. Jinými slovy, původní význam je tento: „Posvěť se jméno tvé jako v nebi, tak i na zemi. Přiď království tvé jako v nebi, tak i na zemi. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tato modlitba ukazuje, že není problém s „nebem“ – problém je se „zemí“. Po pádu člověka promluvil Bůh k hadovi: „Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach“ (Gn 3,14). To znamenalo, že země bude působištěm hada, místem, po němž se bude plazit. Říší satanova působení není nebe, nýbrž země. Jestliže má přijít Boží království, satan bude muset být vyhnán. Pokud má být naplněna Boží vůle, musí se to uskutečnit na zemi. Pokud má být posvěceno Boží jméno, musí být posvěceno na zemi. Veškeré problémy vznikají na zemi.

V 1. Mojžíšově jsou dvě velmi významná slova. Jedním je „podmanit“ v 1. Mojžíšově 1,28, které může být rovněž přeloženo jako „dobýt“. Druhým slovem je „střežit“ z 1. Mojžíšovy 2,15, které může být rovněž přeloženo jako „chránit“. Z těchto veršů vidíme, že Bůh ustanovil člověka, aby dobyl a chránil zemi. Původním Božím záměrem bylo dát člověku zemi jako místo k přebývání. Jeho úmyslem nebylo, aby země byla pustá (Iz 45,18). Bůh toužil skrze člověka zabránit satanovi, aby se vetřel na zemi, avšak problémem bylo, že satan na zemi byl a jeho úmyslem bylo konat zde dílo zkázy. Proto Bůh chtěl, aby člověk dobyl zemi ze satanových rukou.

Další věcí, o které je zapotřebí se zmínit, je to, že Bůh požadoval od člověka, aby převzal nazpět nejen zemi, ale přesně řečeno zemi s nebem, jež k ní patří. Písmo rozlišuje mezi „nebesy“ a „nebem“. „Nebesa“ jsou tam, kde se nachází Boží trůn, kde Bůh může vykonávat svou pravomoc, zatímco „nebe“ občas v Písmu označuje nebe, jež patří k zemi. A toto nebe chce Bůh také obnovit (viz Zj 12,7-10).

Někdo se možná zeptá: Proč Bůh sám nesvrhne satana do bezedné propasti nebo hořícího jezera? Naše odpověď zní: Bůh to může udělat, avšak nechce to dělat sám. My nevíme, proč to neudělá sám, ale víme, jak to udělá. Bůh chce k odstranění svého nepřítele použít člověka a za tím účelem člověka stvořil. Bůh chce, aby se stvoření vypořádalo se stvořením. Bůh chce, aby jeho stvoření, člověk, odstranilo jeho padlé stvoření, satana, a aby tak člověk přivedl zemi zpět k Bohu. K tomuto záměru Bůh stvořil a používá člověka.

Ještě jednou si přečtěme 1. Mojžíšovu 1,26: „I řekl Bůh: ,Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí...“ Zdá se, že tato věta zde končí, ale je k ní připojena ještě další část: „...i nad každým plazem plazícím se po zemi“. Vidíme, že plazící se tvorové zaujímají význačnou pozici, protože Bůh o nich mluví poté, co skončil výrazem „nad celou zemí“. Z toho vyplývá, že pokud člověk chce vládnout nad celou zemí, nesmí plazící se tvory podceňovat, protože Boží nepřítel je v plazících se tvorech zosobněn. Had v 1. Mojžíšově 3 a štíři v Lukášovi 10 jsou plazícími se tvory. Existuje nejen had, jenž představuje satana, ale také štíři, jež představují hříšné a nečisté zlé duchy. Působištěm hada i štíra je tato země. Problém se nachází na zemi.

Proto musíme rozlišovat mezi dílem spásy duší a dílem Božím. Často dílo spásy duší není nezbytně dílem Božím. Spása duší řeší problém člověka, avšak Boží dílo vyžaduje, aby člověk uplatňoval pravomoc vládnout nade vším Božím stvořením. Bůh potřebuje, aby uprostřed jeho stvoření stála autorita, a za tuto autoritu vybral člověka. Pokud bychom zde byli jen kvůli sobě samým, tedy pouze kvůli lidem, pak veškerým naším snažením a toužením by bylo více milovat Pána a být svatější, horlivější a spasit více duší. Všechny tyto činnosti jsou opravdu dobré, avšak jsou příliš soustředěny na člověka. Usilují pouze o prospěch člověka a Boží dílo a Boží potřeby jsou úplně zanedbány. Musíme pochopit, že Bůh má své potřeby. Na této zemi jsme nejen kvůli naplňování lidských potřeb, ale dokonce ještě více kvůli naplňování Božích potřeb. Díky Bohu, že nám přenechal službu přivádět lidi ke smíření, avšak i kdybychom spasili všechny duše na celém světě, nedokonali bychom tím ještě Boží dílo a neuspokojili bychom Boží požadavky. Je zde ještě to, co nazýváme Božím dílem, Božími potřebami. Když Bůh stvořil člověka, hovořil o tom, co potřebuje. Zjevil nám, že potřebuje, aby člověk panoval a vládl nade vším jeho stvořením a aby vyhlašoval Boží triumf. Vládnout jako zástupce Boha, to není žádná maličkost, naopak, je to obrovská věc. Bůh potřebuje lidi, jimž může důvěřovat a kteří jej nezklamou. To je tedy Boží dílo a to, co si Bůh přeje získat.

Nechceme nikterak zlehčovat dílo kázání evangelia, avšak pokud veškerou naší prací bude pouze kázání evangelia a spása duší, pak tím ještě satanovi nezasadíme osudnou ránu. Pokud člověk nevzal zemi satanovi z rukou a neobnovil ji, ještě nedosáhl cíle, pro který ho Bůh stvořil. Spása duší je začasté pouze ku prospěchu člověka, avšak vítězství nad satanem uspokojuje Boží potřebu. Zachraňováním duší řešíme lidské potřeby, avšak bojujeme-li se satanem, uspokojujeme Boží potřebu.

Bratři a sestry, toto něco stojí. My víme, jak mohou démoni mluvit. Jeden démon jednou řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ (Sk 19,15). Uteče démon, nebo ne, když se setká s námi? Kázat evangelium něco stojí, ale mnohem větší cenu musíme zaplatit, když máme porazit satana.

Nejde tu o kázání nebo vyučování. Taková věc vyžaduje výcvik a cena je mimořádně vysoká. Máme-li být těmi, koho Bůh použije ke zničení veškerého satanova díla a autority, musíme být zcela a absolutně poslušni Pána! Konáme-li jiné dílo, nezáleží tolik na tom, zda si ponecháme něco ze sebe, ale když bojujeme se satanem, nemůžeme si pro sebe nechat ani sebemenší prostor. Můžeme si udržet část sebe nevydanou a při tom studovat Písmo, kázat evangelium, pomáhat církvi nebo bratrům, ale když máme porazit satana, musíme se naprosto vzdát svého já. Satanem nikdy nepohneme, pokud si zachováme své já. Kéž nám Bůh otevře oči, abychom viděli, že jeho záměr vyžaduje, abychom mu byli cele a naprosto k dispozici. Kolísavý člověk nikdy nemůže zvítězit nad satanem. Kéž Bůh promlouvá tato slova do našich srdcí.

NEMĚNNÝ BOŽÍ ZÁMĚR

Bůh chtěl mít člověka, aby za něj vládl na této zemi, ale člověk Božímu záměru nedostál. V 1. Mojžíšově 3 došlo k pádu a nastoupil hřích. Člověk se dostal do područí satana a vypadalo to, že všechno spěje ke konci. Satan zdánlivě zvítězil a Bůh byl zdánlivě poražen. Kromě pasáže v 1. Mojžíšově 1 jsou v Písmu ještě dvě další místa vztahující se k této otázce: Žalm 8 a list Židům 2.

Žalm 8

Žalm 8 ukazuje, že Boží záměr a plán se nikdy nezměnily. Po lidském pádu zůstaly Boží vůle i Boží požadavek na člověka bez jakékoli změny. Boží vůle z 1. knihy Mojžíšovy 1 vyjádřená při stvoření člověka stále platí, ačkoliv člověk zhřešil a padl. Přestože byl Žalm 8 napsán po lidském pádu, byl žalmista schopen vzdávat chválu. Stále upínal svůj zrak k 1. Mojžíšově 1. Duch svatý nezapomněl na 1. Mojžíšovu 1, Syn nezapomněl na 1. Mojžíšovu 1, ani Bůh sám nezapomněl na 1. Mojžíšovu 1.

Podívejme se na obsah tohoto žalmu. Verš 2 říká: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Všichni, kdo jsou inspirováni svatým Duchem, pronášejí: „Jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Přestože někteří lidé pomlouvají a odmítají Pánovo jméno, žalmista hlasitě prohlašuje: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Neřekl: „Tvé jméno je velice vznešené.“ „Velice vznešené“ neznamená totéž jako „jak vznešené“. „Velice vznešené“ znamená, že já, žalmista, jsem stále ještě schopen popsat takovou vznešenost, kdežto „jak vznešené“ znamená, že i když mohu psát žalmy, nenacházím slov, která by vyjádřila, ba ani nevím, jak vznešené je Pánovo jméno. Mohu tedy říci jen: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Nejenže je Boží jméno vznešené, ale je vznešené „po vší zemi“! Výraz „po vší zemi“ je stejný jako v 1. Mojžíšově 1,26. Pokud známe Boží plán, tak pokaždé, když čteme slovo „člověk“ nebo slovo „země“, mělo by v nás poskočit srdce.

Verš 3 pokračuje: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ Nemluvňata a kojenci zde zastupují člověka a důraz je v tomto verši kladen na to, jak Bůh používá člověka, aby se vypořádal s nepřítelem. Pán Ježíš tento verš cituje v Matoušovi 21,16: „Z úst nemluvňat a kojenců sis připravil chválu.“ Tato slova znamenají, že nepřítel sice může dělat, co chce, avšak není nutné, aby se s ním vypořádával Bůh sám. Bůh použije nemluvňat a kojenců, aby se s ním vypořádali. Co mohou nemluvňata a kojenci udělat? Je psáno: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val.“ Božím přáním je získat lidi, kteří jsou schopni chválit. Lidé, kteří dokáží chválit, jsou ti, kteří dokáží přemoci nepřítele.

Ve verších 4 až 9 žalmista praví: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho: Ovce i voly všecky, také i zvěř polní, Ptactvo nebeské, i ryby mořské, a cožkoli chodí stezkami mořskými. Hospodine Pane náš, jak důstojné jest jméno tvé na vší zemi!“ Kdybychom my psali tento žalm, možná bychom k těmto veršům připojili vsuvku: „Jak žalostné, že člověk padl a zhřešil a byl vyvržen ze zahrady Eden! Už nikdy to nemůže napravit.“ Avšak díky Bohu, v srdci žalmisty taková myšlenka nebyla. Z Božího hlediska země může být ještě obnovena, postavení dané člověku Bohem stále trvá a Boží pověření člověka k tomu, aby zničil ďáblovo dílo dosud platí. Proto také, počínaje 4. veršem, žalmista znovu vypráví ten starý příběh, který zcela ignoruje 3. kapitolu 1. knihy Mojžíšovy. A to je na Žalmu 8 tak úžasné. Boží záměr je, aby člověk vládl. Je toho člověk hoden? Jistěže ne! Ale protože podle Božího záměru má člověk vládnout, bude tedy určitě vládnout.

Ve verši 10 žalmista znovu říká: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Pokračuje ve chválení, jako kdyby si ani nebyl vědom lidského pádu. Ačkoliv Adam zhřešil a Eva rovněž zhřešila, nikdy se nemohli vzepřít Božímu plánu. Člověk může klesat a může hřešit, avšak nemůže odvrátit Boží vůli. Dokonce i po lidském pádu zůstala Boží vůle pro člověka stejná. Bůh stále na člověku požaduje, aby svrhl satanovu moc. Jak neměnný je Bůh! Jeho cesty jsou neochvějné a naprosto přímé. Musíme si uvědomit, že Bůh nemůže být nikdy svržen. V tomto světě dostávají někteří lidé mnoho tvrdých ran, avšak nikdo není denně tak napadán a nepřetržitě hanoben jako Bůh. Jeho vůle však nebyla nikdy odstraněna. Jaký byl Bůh před pádem člověka, takový je i po pádu člověka a poté, co vešel do světa hřích. Rozhodnutí, která potvrdil již dříve, zůstává jeho rozhodnutím i dnes. Bůh se vůbec nezměnil.

List Židům 2

První kniha Mojžíšova 1 hovoří o Boží vůli při stvoření. Žalm 8 hovoří o Boží vůli po lidském pádu a list Židům 2 hovoří o Boží vůli při vykoupení. Podívejme se na list Židům 2. Uvidíme, že i ve vítězství vykoupení si Bůh stále přeje, aby člověk získal autoritu a přemohl satana.

Ve verších 5 až 8a pisatel říká: „Bůh nepodřídil andělům budoucí svět, o kterém mluvíme. Někdo někde slavnostně dosvědčil: ,Co je člověk, že na něj pamatuješ, nebo syn člověka, že ho navštěvuješ? Nakrátko jsi ho postavil níže než anděly, slávou a ctí jsi ho ověnčil a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou. Všechno jsi poddal pod jeho nohy.‘ [Citováno ze Žalmu 8.] Tím tedy, že mu poddal všechno, neponechal nic, co by mu nebylo poddáno.“ Všechny věci musí být poddány člověku. Bůh to tak zamýšlel od počátku.

Ještě se to však neprojevilo. Pisatel pokračuje: „Nyní však ještě nevidíme, že je mu všechno poddáno. Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí“ (v. 8b-9a). Ježíš je osobou, na kterou se tato situace hodí. Žalm 8 říká, že Bůh učinil člověka o málo nižším než anděly, avšak apoštol změnil slovo „člověk“ na „Ježíš“. Vysvětluje, že slovo „člověk“ se vztahuje na Ježíše. To Ježíš se stal o málo nižším než andělé. Vykoupení člověka přišlo skrze něj. Bůh měl původně záměr, aby byl člověk o málo nižší než andělé a aby byl korunován a vládl nad vším Božím stvořením. Bůh zamýšlel, aby za něj člověk zástupně uplatňoval autoritu a vyhnal Božího nepřítele ze země i z nebe patřícího k zemi. Chtěl, aby člověk zničil veškerou satanovu moc. Ale člověk padl a vlády se neujal. Proto tedy přišel Pán Ježíš a vzal na sebe tělo z masa a krve. Stal se „posledním Adamem“ (1K 15,45).

Poslední část 9. verše praví: „Tak z milosti Boží za všechny okusil smrti.“ Narození Pána Ježíše, lidský život Pána Ježíše, stejně jako vykoupení Pána Ježíše nám ukazují, že jeho vykupitelské dílo není určeno pouze člověku, ale všemu stvoření. Do tohoto díla je zahrnuto všechno stvoření (kromě andělů). Pán Ježíš zaujímal dvojí postavení: na začátku byl pro Boha člověkem, člověkem, jehož Bůh ustanovil od samého počátku, a pro člověka je Spasitelem. Na počátku Bůh určil člověku, aby vládl a sesadil satana. Pán Ježíš je tím člověkem a tento člověk je nyní posazen na trůn! Hallelujah! Takový člověk svrhl satanovu moc. On je člověkem, o kterého Bohu jde a kterého Bůh touží získat. Ve svém druhém postavení je Ježíš člověk, který má vztah k nám. Je naším Spasitelem, jediným, kdo odstranil problém hříchu místo nás. My jsme zhřešili a padli a jej Bůh učinil smírnou obětí za nás. A dále, nejenže se Ježíš stal smírnou obětí za nás, ale byl souzen i za veškeré stvoření. Důkazem toho je roztržení opony svatyně. V listu Židům 10 se praví, že opona svatyně symbolizovala tělo Pána Ježíše. Na oponě byli vyšití cherubíni, kteří představují stvoření. Ve chvíli Pánovy smrti se opona roztrhla ve dví odshora až dolů a v tu chvíli byli zároveň roztrženi i cherubíni vyšití na oponě. To nám zjevuje, že smrt Pána Ježíše pokrývala odsouzení veškerého tvorstva. Ježíš okusil smrt nejen za všechny lidi, ale také za „veškeré stvoření“.

Verš 10 pokračuje: „Slušelo se totiž na toho, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno, když mnoho synů přivedl do slávy, aby skrze utrpení učinil dokonalým vůdce jejich záchrany.“ Všechny věci jsou pro něj a skrze něj. Všechny věci patří jemu a pocházejí od něj. Být pro něj znamená patřit mu. Být skrze něj znamená pocházet od něj. Díky Bohu, že nezměnil svůj záměr, který měl při stvoření! Co Bůh stanovil při stvoření, to stanovil i dále po pádu člověka. V díle vykoupení zůstává Boží záměr stejný. Bůh nezměnil svůj záměr kvůli lidskému pádu. Díky Bohu za to, že přivádí množství synů do slávy! Oslavuje mnoho synů! Božím cílem bylo získat skupinu nových lidí, kteří se podobají jeho Synu a jsou jeho obrazem. A protože Pán Ježíš zastupuje člověka, ostatní budou vším, čím je on a vstoupí s ním do slávy.

Jak toho bude dosaženo? Verš 11 říká: „Neboť ten, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho.“ Kdo je ten, který posvěcuje? Je to Pán Ježíš. Kdo jsou ti, kteří jsou posvěcováni? To jsme my. Tomuto verši můžeme rozumět i takto: „Protože Ježíš, který posvěcuje, a my, kteří jsme posvěcováni, jsme všichni z jednoho.“ Pán Ježíš a my jsme všichni zplozeni ze stejného Otce. Všichni pocházíme ze stejného zdroje a máme stejný život. Přebývá v nás stejný Duch a máme stejného Boha, jenž je náš Pán a Otec. „Z toho důvodu se nestydí nazývat je bratry.“ Slovo „nestydí“ se vztahuje k našemu Pánu Ježíši a „je“ označuje nás. Nestydí se nazývat je svými bratry, protože pochází z Otce a my rovněž pocházíme z Otce.

Jsme mnozí Boží synové a na základě toho nás Bůh nakonec přivede do slávy. Vykoupení nezměnilo Boží úmysl. Naopak, naplnilo záměr, který ještě nebyl splněn při stvoření. Původní Boží záměr byl, aby člověk vládl, především na zemi, avšak člověk naneštěstí padl. Kvůli pádu člověka však všechno neskončilo. Co Bůh nezískal od prvního člověka, Adama, to získá od druhého člověka, Krista. K památnému narození v Betlémě došlo, protože Bůh ustanovil člověka, aby vládl a vydobyl zpět zemi a protože podle Božího ustanovení jedno stvoření, člověk, mělo zničit jiné stvoření, satana. Proto přišel Pán Ježíš, aby se stal člověkem. Učinil tak záměrně a stal se pravým člověkem. První člověk nedostál Božího záměru. Místo toho zhřešil a padl. Nejenže nedokázal dobýt zemi zpět, ale dokonce upadl do satanova zajetí. Nejenže se neujal vlády, ale dokonce se dostal pod nadvládu satanovy moci. První Mojžíšova 2 praví, že člověk byl učiněn z prachu a 1. Mojžíšova 3 poukazuje na to, že prach byl potravou hada. To znamená, že padlý člověk se stal satanovou potravou. Člověk už nedokázal satana porazit – s člověkem byl konec. Co se s tím dalo dělat? Znamenalo to snad, že Bůh nikdy nedosáhne svého věčného záměru, že nezíská to, na čem mu záleží? Znamenalo to, že Bůh nikdy nebude moci obnovit zemi? Ne! Bůh poslal svého Syna, aby se stal člověkem. Pán Ježíš je pravým Bohem, avšak je rovněž pravým člověkem.

Na celém světě je alespoň jediný člověk, který volí Boha, osoba, která může říci: „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nemá vůbec nic“ (J 14,30). Jinými slovy, v Pánu Ježíši není ani stopy knížete tohoto světa. Musíme si náležitě uvědomit, že Pán Ježíš nepřišel na tento svět proto, aby byl Bohem, ale aby byl člověkem. Bůh požadoval člověka. Kdyby Bůh sám odstranil satana, bylo by to velice snadné – satan by padl v jediném okamžiku. Ale Bůh to sám udělat nechtěl. Chtěl, aby se se satanem vypořádal člověk. Jeho úmyslem bylo, aby se stvoření vypořádalo se stvořením. Když se Pán Ježíš stal člověkem, vytrpěl stejná pokušení jako člověk a zakusil všechny lidské zážitky. Tento člověk obstál. Tento člověk zvítězil. Vystoupil na nebesa a usedl po pravici Boží. Ježíše teď vidíme „ověnčeného slávou a ctí“ (Žd 2,9). Byl oslaven.

Ježíš nepřišel, aby přijal slávu jako Bůh, ale aby získal slávu jako člověk. Neříkáme tím, že neměl slávu jako Bůh, ale 2. kapitola listu Židům nehovoří o slávě, která mu náležela jakožto Bohu. Hovoří o Ježíši, který byl učiněn o málo nižším nežli andělé tím, že vytrpěl smrt. Ježíš byl ověnčen slávou a ctí. Náš Pán vystoupil na nebesa jako člověk. Nyní je na nebesích jako člověk. Po Boží pravici se nalézá člověk. V budoucnosti tam bude mnoho lidí. Dnes sedí na trůně jeden člověk. Jednoho dne bude na tomto trůně sedět mnoho lidí. To je jisté.

Když byl Pán Ježíš vzkříšen, vložil svůj život do nás. Když v něj uvěříme, přijmeme jeho život. Všichni se staneme Božími syny a jako takoví náležíme Bohu. A protože v sobě máme tento život, můžeme být jakožto lidé pověřeni Bohem, abychom naplnili jeho záměr. Proto je tedy řečeno, že Ježíš přivede mnoho synů do slávy. Vládnout znamená být oslaven a být oslaven znamená vládnout. Až toto množství synů získá autoritu a dobude zpět zemi, budou triumfálně přivedeni do slávy.

Neměli bychom se nikdy domnívat, že Boží záměr je pouze zachránit nás od pekla, abychom se mohli radovat z nebeského požehnání. Musíme být pamětliví toho, že Bůh chce, aby člověk následoval jeho Syna v uplatňování jeho autority na zemi. Bůh chce něčeho dosáhnout, avšak nechce to dělat sám. Chce, abychom to udělali my. Až to uděláme, dosáhne Bůh svého záměru. Božím přáním je získat skupinu lidí, kteří zde, na této zemi, uskuteční jeho dílo, aby Bůh mohl na zemi vládnout skrze člověka.

VZTAH MEZI VYKOUPENÍM A STVOŘENÍM

Je třeba, abychom si povšimli vztahu mezi vykoupením a stvořením. V žádném případě bychom se neměli domnívat, že bible hovoří jedině o vykoupení. Díky Bohu, že kromě vykoupení je zde také stvoření. Touha Božího srdce je vyjádřena ve stvoření. Boží cíl, Boží plán i předem určená Boží vůle jsou oznámeny v Božím stvoření. Stvoření zjevuje věčný Boží záměr. Ukazuje nám, o co Bohu skutečně jde.

Vykoupení nemůže být stavěno výše než stvoření. Co je to vykoupení? Vykoupení napravuje to, čeho Bůh nedosáhl skrze stvoření. Vykoupení nám nepřináší nic nového, pouze nám znovu navrací to, co nám už patří. Prostřednictvím vykoupení dosahuje Bůh svého cíle, který měl při stvoření. Vykoupit znamená získat zpět a obnovit; stvořit znamená rozhodnout a iniciovat. Vykoupení je něco následného, co slouží k naplnění záměru, který měl Bůh při stvoření. Boží děti by neměly pohrdat stvořením a myslet si, že vykoupení je vším. Vykoupení se týká nás – prospívá nám tím, že nám dává spásu a přináší nám věčný život. Stvoření se však týká Boha a Božího díla. Z našeho vztahu k vykoupení má užitek člověk, zatímco z našeho vztahu ke stvoření má užitek Boží hospodářství (Boží ekonomie). Kéž by Bůh na této zemi učinil něco nového, aby člověk již nezdůrazňoval pouze evangelium, ale pokročil ještě dále a pečoval o Boží dílo, Boží záležitosti a Boží plán. Měli bychom vlastně kázat evangelium s cílem vrátit zemi zpět Bohu. Musíme projevovat Kristovo vítězství nad satanovým královstvím. Kdybychom nebyli křesťany, bylo by to něco jiného. Avšak když jsme se stali křesťany, neměli bychom jen těžit z výhody vykoupení, ale měli bychom také naplnit záměr, který Bůh má se stvořením. Bez vykoupení bychom nikdy nemohli dosáhnout vztahu s Bohem. Avšak když jsme byli spaseni, musíme Bohu obětovat sami sebe, aby bylo dosaženo cíle, kvůli němuž původně stvořil člověka. Věnujeme-li pozornost pouze evangeliu, je to jen polovina úkolu. Bůh vyžaduje i druhou polovinu: aby za něj člověk vládl na zemi a nedovolil už satanovi zde zůstávat. Tuto polovinu Bůh rovněž vyžaduje od církve. List Židům 2 nám ukazuje, že vykoupení není jen kvůli odpuštění hříchů a spasení člověka, ale má jej také přivést zpět k původnímu záměru se stvořením.

Vykoupení můžeme přirovnat k údolí mezi dvěma vrcholy. Když člověk sestoupí dolů a chystá se vystoupit na druhý vrchol, v nejhlubší části údolí se setká s vykoupením. Vykoupit prostě znamená uchránit člověka před dalším pádem a povznést ho. Boží vůle je věčná a přímočará, bez jakékoliv odchylky, aby byl naplněn záměr stvoření. Něco se však stalo. Člověk padl a odchýlil se od Boha. Vzdálenost mezi ním a věčným Božím záměrem se stále více zvětšovala. Boží vůle od věčnosti do věčnosti je přímá čára, avšak od té doby, co člověk padl, jí není schopen dosáhnout. Díky Bohu existuje účinný prostředek, který se jmenuje vykoupení. Od té doby, co přišlo vykoupení, člověk už nemusí klesat. Po vykoupení je člověk změněn a začíná stoupat vzhůru. A protože člověk ve svém vzestupu stále pokračuje, přijde den, kdy se znovu dotkne oné přímé čáry. Oné linky bude dosaženo v den, kdy přijde Boží království.

Děkujeme Bohu za to, že máme vykoupení. Nebýt vykoupení, upadali bychom hlouběji a hlouběji, satan by nás utlačoval více a více, až bychom už neměli možnost povstat. Chvála Bohu za to, že nás vykoupení navrátilo k věčnému Božímu záměru. To, co Bůh nezískal ve stvoření, a čeho člověk pozbyl při svém pádu, je plně získáno zpět vykoupením.

Musíme požádat Boha, aby nám otevřel oči a my spatřili, co učinil pro skutečný obrat v našem životě i v našem díle. Jestliže je veškeré naše dílo zaměřeno pouze na spásu ostatních, pak se stále míjíme cíle a nemůžeme uspokojit Boží srdce. Jak vykoupení, tak stvoření jsou určeny k získání slávy a svržení veškeré ďáblovy moci. Tam, kde vidíme hřích a pád člověka, vyhlašujme Boží lásku a Boží autoritu. K tomu, abychom mohli svrhnout ďáblovu moc, však musíme uplatnit duchovní autoritu. Církev má dvojí pověření: dosvědčovat Kristovu spásu a dosvědčovat Kristův triumf. Církev je zde jednak proto, aby lidem přinášela prospěch, jednak proto, aby satanovi způsobila porážku.

BOŽÍ ODPOČINUTÍ

V šesti dnech Božího stvořitelského díla zaujímá stvoření člověka významné místo. K němu směřovala veškerá práce, kterou Bůh v oněch šesti dnech vykonal. Skutečným Božím cílem bylo stvořit člověka. K tomu Bůh nejdříve musel opravit zničenou zemi a nebe. (První Mojžíšova 2,4 říká: „Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe.“ „Nebe a země“ se vztahují k stvoření na počátku, protože tehdy stvořil Bůh nebesa jako první a teprve potom stvořil zemi. Avšak druhá část, „V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe,“ se vztahuje k Boží nápravě a obnovujícímu dílu, protože v tomto díle bylo o zemi postaráno jako o první a pak teprve bylo postaráno o nebe.) Poté, co Bůh obnovil zničenou zemi a nebesa, stvořil člověka podle své podoby. Po šestém dni přišel den sedmý; toho dne Bůh odpočinul od všeho svého díla.

Odpočinek následuje po práci: aby bylo možno odpočívat, je třeba nejprve pracovat. Kromě toho, aby bylo možno odpočívat, musí být dílo dokončeno k plné spokojenosti. Mysl ani srdce se nemůže oddat odpočinku, nebyla-li práce vykonána úplně a uspokojivě. Z těchto důvodů bychom neměli povrchně chápat skutečnost, že Bůh po šesti stvořitelských dnech odpočinul. Pro Boha je odpočinek významnou záležitostí. Než mohl odpočinout, bylo nezbytné, aby dosáhl jistého cíle. Jak veliká to musela být síla, když přiměla takového Boha Stvořitele odpočívat! Pohnout k odpočinku takového Boha, jenž toho tolik plánuje a jenž je plný života, byla schopna jen ta největší síla.

První Mojžíšova 2 nám sděluje, že Bůh sedmého dne odpočinul. Jak to, že Bůh mohl odpočívat? Na konci 1. Mojžíšovy 1 je oznámen důvod: „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré“ (KB, verš 31).

Sedmého dne Bůh odpočinul. Před sedmým dnem konal své dílo a před svým dílem měl záměr. List Římanům 11 hovoří o Pánově mysli a o jeho soudech a cestách. V listu Efezským 1 se mluví o tajemství Boží vůle, o Božím zalíbení a o předem stanoveném Božím záměru. List Efezským 3 rovněž hovoří o předem stanoveném Božím záměru. Z těchto biblických textů usuzujeme, že Bůh není pouze Bohem, jenž jedná, ale také Bohem, jenž své záměry plánuje. Když se mu zalíbilo pracovat, pracoval. Pracoval, protože si přál pracovat. Když ve svém díle dosáhl uspokojení, odpočinul. Pokud si přejeme poznat Boží vůli, Boží plán, Boží zalíbení a Boží záměr, stačí jen podívat se na to, co bylo příčinou Božího odpočinku. Jestliže vidíme, že v nějaké věci Bůh odpočívá, pak si můžeme být jisti, že to je něco, na čem Bohu záleželo. Člověk také nemůže odpočívat, pokud jej určitá věc neuspokojuje. Musí dosáhnout toho, co sleduje, a potom bude odpočívat. Tento odpočinek nesmíme chápat povrchně, neboť jeho význam je velmi závažný. Prvních šest dnů Bůh neodpočíval, ale odpočinul sedmého dne. Jeho odpočinek zjevuje, že Bůh dosáhl toho, po čem v srdci toužil. Vykonal něco, co jej potěšilo. Proto tedy mohl odpočinout.

Musíme si povšimnout výrazu „a aj" v<N>1. Mojžíšovi 1,31 (KB, „a aj" = hle, pozn. překl.). Jaký je jeho význam? Když si koupíme nějakou věc, se kterou jsme obzvláště spokojeni, otáčíme ji s potěšením ze všech stran a důkladně ji prohlížíme. To je význam výrazu „a aj“. Nebyl to jen zběžný pohled, kterým Bůh zjistil, že všechno, co stvořil je dobré. Vše, co učinil, si naopak zálibně prohlížel a viděl, že to je velmi dobré. Musíme si povšimnout, že Bůh tehdy při stvoření zálibně prohlížel vše, co učinil. Slovo „odpočinul“ vyjadřuje, že Bůh byl spokojen, že se radoval z toho, co učinil. Vyjadřuje, že Bůh dosáhl svého záměru a že dosáhl úplné spokojenosti. Jeho dílo bylo dokonalé do té míry, že už nemohlo být vykonáno lépe.

Z toho důvodu nařídil Bůh Izraelitům, aby po všechny generace zachovávali den odpočinutí Hospodina. Bohu o něco šlo. Bůh hledal něco, co by jej uspokojilo a dosáhl toho, proto od svého díla odpočinul. To je význam dne odpočinutí. Neznamená to, že lidé mají méně nakupovat nebo ujít méně kilometrů. Poselství dne odpočinutí spočívá v tom, že Bůh měl v srdci touhu, že měl požadavek dojít uspokojení a k tomu, aby byla splněna touha a žádost jeho srdce, bylo zapotřebí určitého činu. Bůh získal to, o co mu šlo, a proto odpočívá. Není to otázka nějakého konkrétního dne. Den odpočinutí vypovídá o tom, že Bůh naplnil svůj plán, dosáhl svého cíle a uspokojil své srdce. Bůh je ten, kdo žádá uspokojení a také ten, kdo může být uspokojen. Když má Bůh to, po čem touží, odpočívá.

Co tedy přineslo Bohu odpočinek? Co mu poskytlo takové uspokojení? Během šesti dnů bylo stvořeno světlo, vzduch, tráva, rostliny a stromy; bylo zde slunce, měsíc a hvězdy; dále ryby, ptáci, dobytek, plazi a šelmy. Avšak v ničem z toho Bůh nenalezl odpočinek. Nakonec přišel na řadu člověk a Bůh odpočinul od všeho svého díla. Všechno jeho stvoření před člověkem, to byla příprava. Všechno Boží očekávání bylo zaměřeno na člověka. Když Bůh získal člověka, byl uspokojen a odpočinul.

Přečtěme si ještě jednou 1. Mojžíšovu 1,27-28: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.‘“ Nyní si přečtěme 1. Mojžíšovu 1,31 (KB) společně s 1. Mojžíšovou 2,3 (KB): „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré... I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.“ Bůh měl záměr, a tím záměrem bylo mít člověka – člověka s pravomocí vládnout celé zemi. Pouze uskutečnění tohoto záměru mohlo uspokojit Boží srdce. Bude-li toho dosaženo, všechno bude dobré. Šestého dne dosáhl Bůh svého cíle. „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré... a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého.“ Božího záměru a očekávání bylo dosaženo – mohl skončit a odpočinout. Boží odpočinek byl založen na člověku, jenž bude vládnout.

 

© 1997 Living Stream Ministry
První vydání -- prosinec 1997

Prejdite do: 
Tagy: