KRISTUS JE CESTA, PRAVDA A ŽIVOT
Biblický text: Jan 14,6
Pán Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (EP). To nám velmi jasně cosi ukazuje. Co je tou cestou, kterou nám Bůh dal? Je to Kristus. Co je tou pravdou, kterou nám Bůh dal? Je to Kristus. Co je tím životem, který nám Bůh dal? Je jím Kristus. Kristus je naší cestou, Kristus je naší pravdou a Kristus je naším životem. Skrze Krista přicházíme k Otci. V Božích očích vše, co má co do činění s Bohem, je Kristus, který je jeho Synem. Proto náš Pán řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Co nám Bůh dal, je jen Kristus; nedal nám mnoho věcí kromě Krista. Mnohokrát v duchovních záležitostech vidíme pouze věci, a čeho dosahujeme, jsou pouhé věci. Tyto věci jsou pro nás pouhé termíny a písmena, nemají žádnou duchovní hodnotu. Kéž nám Pán otevře oči, abychom poznali Syna Božího. Charakteristika křesťanství, kořeny křesťanství i všechna jeho hloubka a bohatství jsou obsaženy v poznání Syna Božího. Nezáleží na tom, kolik metod známe, nebo kolik máme doktrín nebo jakou mocí disponujeme. Jde o to, nakolik jsme poznali Božího Syna. Pokud známe Syna Božího, pak máme cestu, máme pravdu a máme život. Naše síla pramení z našeho poznání Božího Syna. Bůh nám dal svého Syna, a nikoli mnoho jednotlivostí kromě svého Syna. Podstata věci spočívá v našem poznání Syna Božího. Zamysleme se nyní nad významem výroku „já jsem ta cesta, pravda i život.“
KRISTUS JE CESTA
„Já jsem ta cesta.“ Cestou můžeme rozumět metodu. Pán tím myslel, že on je nám cestou, abychom došli k Otci; on je tou metodou, kterou k Otci můžeme dojít. Když máme jej, máme i tu cestu. Když ho nemáme, nemáme ani cestu. Jestliže ho máme, máme i tu metodu. Jestliže ho nemáme, nemáme ani metodu. Každý opravdový křesťan alespoň jednou poznal, že Pán Ježíš je cestou; to on je ta metoda. Jste-li spaseni, přišli jste k Otci skrze Pána Ježíše coby vaší cestou. Alespoň toto jste poznali. Pán Ježíš je cestou a nikdo nemůže přijít k Bohu jinak než skrze něj. Každý skutečně spasený křesťan ví, že toto je jediná cesta, kterou se může vydat. Díky Bohu, že mnozí opravdoví křesťané pochopili alespoň, jak jít k Bohu skrze jeho Syna, Ježíše Nazaretského. To on je naší cestou. Touto cestou jsme se vydali alespoň jednou. Touto cestou je pouze samotný Kristus; to není nějaká metoda mimo Krista. Potřebujeme pochopit, že se nejen musíme vydat k Bohu skrze Pána Ježíše, když jsme spaseni, ale také, že Pán Ježíš je stále tou jedinou cestou, kdykoli přistupujeme k Bohu; neexistuje nějaká jiná metoda mimo Pána Ježíše.
Někteří křesťané pouze hledají nějakou metodu k duchovnu. Jednou někdo kázal na téma vítězství skrze Krista oproti vítězství skrze nás samé. Po jeho kázání mu jiný bratr přišel potřást rukou a řekl: „Celá léta jsem selhával. Ale ode dneška všechno bude v pořádku.“ Když se ho první bratr zeptal proč, odpověděl: „Hledal jsem na vítězství nějakou metodu. Díky Bohu. Tu metodu jsem našel! Vítězství je skrze Krista, a nikoli skrze nás samé!“ Ten první bratr mu otevřeně řekl: „ Jestli jste nalezl metodu, pak znovu neuspějete.“ Co to znamená? Pán Ježíš nám řekl: „Já jsem ta cesta.“ Jinými slovy, ta metoda je Pán Ježíš. Metoda není něco mimo Pána Ježíše. Metoda je samotný Pán. Jestli to, co máme, je pouhá metoda, pak neuspějeme. Bůh nám nedal nějakou metodu; dal nám svého vlastního Syna. Často slýcháme o zkušenostech jiných a obdivujeme se jim. Ale neuvědomujeme si, že oni se dotkli Pána, zatímco my jsme poznali jenom metodu. Výsledkem je, že se nám znovu a znovu nedaří. Hlavním důvodem pro to je, že si neuvědomujeme, že tou cestou je Pán Ježíš.
Musíme si zapamatovat, že věřit v Pána a věřit v nějaké schéma jsou dvě různé věci. Někteří křesťané prožívají Boží milost a mají otevřené oči. Poznali, co jsou zač, odevzdali se a věří v Pána. Důvěřují Pánovi, že udělá to, co oni sami nemohou. Výsledkem je, že jsou spokojeni v Bohu a jsou i osvobozeni. Za nějaký čas někdo jiný může přijít, a když slyší svědectví té první skupiny, také žádá o Boží osvícení. Žádá Boha, aby mu ukázal jeho nicotnost, a učí se v Boha důvěřovat, být pokorný a učí se odříkat. Ale kupodivu, zatímco první skupina zažívá vysvobození, tenhle člověk nikoli. Jedna skupina je osvobozena, zatímco onen člověk není. Děje se to proto, že ta první skupina bratří má víru v Boha; dotýkají se Pána. Avšak ten bratr, co přišel potom, nemá víru; to jenom napodobuje to jejich schéma víry. Neobdržel Boha, ale jakési schéma víry. Jinými slovy, tento bratr obdržel od té první skupiny bratří nějakou metodu; neobdržel Pána. V metodách není žádná síla, metody nefungují. Jsou mrtvé, protože metody jsou věci; nejsou samotným Kristem.
Musíme si zapamatovat, že v duchovních záležitostech vše mimo Krista je smrt. Někteří bratři a sestry říkají: „To je divné, že když druzí mají víru, Bůh vyslyší jejich modlitbu. Já věřím úplně stejně, ale Bůh moje modlitby nevyslyšel. Když přicházejí k Pánu druzí, Pán je k nim milostivý. Já dělám to samé co oni, ale Bůh mi stejnou milost nedává.“ Skoro jako by to dávali Bohu za vinu. Neuvědomují si, že věří v jakousi věc, a ta je nutně mrtvá. Jakési schéma je bezcenné a metoda je k ničemu. Teprve když máme Krista, pak bude všechno živé. I kdybyste se naučili všechny metody, stejně to z vás neudělá křesťana. Boží dítka se tvoří početím, nevznikají učením.
Pán Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta.“ Ta cesta je Kristus, to on je ta metoda. Bratři a sestry, je vaší cestou Kristus? Jsou vaše metody Kristus? Nebo je vaše cesta pouhou cestou a vaše metoda pouhou metodou? Chvála Pánu. Jestli vaší metodou je Kristus, pak všechno bude fungovat. Ale je-li vaše metoda pouhou metodou, i když to může být opravdu dobrá metoda, nebo dokonce ta nejlepší a nejsprávnější metoda, je stále mrtvá a nemá vůbec žádnou duchovní hodnotu. Mnohé modlitby nejsou vyslyšeny a mnohá svědectví věřících nemají na nás žádný účinek, protože jsme se nedotkli Pána; pouze jsme kopírovali metody jiných lidí. My sami jsme se Pána vůbec nedotkli.
Jednou bratr kázal na téma Římanům 6–8. Když to slyšel jiný bratr, řekl: „Dnes jsem poznal cestu k vítězství. Je mi to jasné. Věřím, že už nikdy nezklamu tak jako dříve.“ Jiný bratr přišel ke kazateli a vrtěl hlavou. Kazatel se ho zeptal, co tím myslí, a on řekl: „Nemohu říci to, co řekl tenhle bratr předtím. Pán mi otevřel oči, ale neodvažuji se říci, že jsem ho spatřil, a neodvažuji se ani říci, že jsem ho nespatřil.“ Onen druhý bratr neobdržel žádnou metodu, ale samotného Pána. A on nakonec dokázal obstát. Ale bratr, který si myslel, že už nikdy nepadne, nakonec zklamal, protože získal pouze metodu; nezískal Pána. Takže to bylo bezcenné.
Mnohokrát se mýlíme už v přístupu, jakým nasloucháme kázání. Neprosíme Pána o zjevení a neprosíme o poznání Pána. Místo toho si zaměstnáváme mysl, abychom si pamatovali nějakou metodu. Ve skutečnosti i kdybychom se touto metodou řídili zcela přesně, stejně neuvidíme žádný výsledek. Někdy si můžeme myslet, že jsme mnoho nepoznali, nejsme si jisti, že jsme poznali Pána. Ale ve skutečnosti jsme ho poznali. Toto poznání v nás vyvolá opravdovou změnu. Díky Pánu, že je to tak. Nenaučili jsme se nějakou metodu, ale poznali jsme Pána. Pán nám jasně ukazuje, že on je metodou. Pokaždé, když slyšíme kázání nebo svědectví, měli bychom se ptát sami sebe: „Potkal jsem Pána, anebo jsem pouze porozuměl nějaké metodě?“ Pouhé pochopení metody nás nespasí, pouze poznání Pána coby naší metody nás spasí. Svědectví jiných o tom, jak důvěřují v Pána, nás nespasí; spasí nás jenom naše vlastní důvěra v Pána. V obou případech může jít o stejná slova, ale fakta jsou obrovsky rozdílná. Pán je Pánem života. Ti, kdo se ho dotýkají, dotýkají se života a jenom ti, kdo se ho dotkli, budou žít.
KRISTUS JE PRAVDA
Pán řekl, že on je ta cesta, a také řekl, že on je pravda. Pravda, to je samotný Kristus. Pravda nejsou slova o Kristu. Pravda nejsou doktríny o Kristovi. Pravda je samotný Kristus. Křesťané často považují výklady a vysvětlování Krista za pravdu. Ve skutečnosti pravda není ve výkladu věci. Pravda je samotný Kristus. Pán řekl: „A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ (J 8,32 KP). Bratři a sestry, považme, kolik pravd nás osvobodilo. Boží slovo říká, že pravda nás osvobodí, že budeme svobodní. Ale mnohokrát pravda je pro nás pouhou doktrínou, není Kristem. Naše oči se neotevřely, aby uzřely Krista. Škoda, že už deset let kážeme tolik doktrín, a přesto jsme neprohlédli. Už deset let slýcháme mnohé doktríny, a přesto jsme neprohlédli. Lidé mohou mluvit o doktríně spolu-ukřižování, ale druzí v sobě tu sílu ukřižování nenalézají. Mohou mluvit o životě vzkříšení, ale druzí v nich tu sílu vzkříšení neshledávají. Jestliže to, co kážeme, jsou pouhé doktríny, pak máme pouze věci, které jsou mrtvé, a nikoli cosi, co žije.
Jednou někdo napsal dopis bratrovi a píše: „Jeden bratr mě ublížil. Nevím, jestli mu mám odpustit. Proto píšu vám. Mé srdce je nepředpojaté. Jestli mi řeknete, abych mu odpustil, odpustím mu. Jestli mi řeknete, abych mu neodpustil, neodpustím mu.“ Bratři a sestry, myslíte si, že je to křesťanské? Představme si, že jsem měl někoho rád, kdo zemřel, a teď někomu píši dopis a v něm říkám: „Člověk, kterého jsem měl rád, zemřel. Mám plakat? Jestli řeknete, abych plakal, budu plakat. Jestli řeknete, abych neplakal, nebudu plakat.“ Kdybyste to slyšeli, určitě byste se zasmáli, protože je to směšné. Jestliže někdo pláče, protože mu jiní řeknou, aby plakal, nebo nepláče, protože mu jiní řeknou, aby neplakal, jeho pláč je divadlo a jeho nepláč je také divadlo. Obojí je jen divadlo a oba skutky jsou mrtvé a bez života. Je tu nějaký bratr. Buď mu odpustíte, nebo mu neodpustíte. Řeknete-li: „Odpustím mu, když budu vědět, že mu mám odpustit, a neodpustím mu, když budu vědět, že mu nemám odpustit,“ pak jde o mrtvý skutek založený na mrtvém učení; jde dokonce tak trochu o falešné divadlo.
Bratři a sestry, nežije-li uvnitř nás Pán a není-li to Pán, kdo je naší pravdou, pak učení, které řídí naše činy, není ničím jiným než mrtvými skutky; není to život a ani nežije. Chápete ten rozdíl? Ten rozdíl je nesmírně veliký a nesmírně ohromující. Činnost potřebuje, abychom zaměstnávali paměť, ale život od nás nevyžaduje, abychom zaměstnávali paměť. Když říkáme něco ze života, neříkáme to proto, že jsme si zapamatovali, co říkat. Vnitřní síla nás vede k tomu, abychom promluvili. Pán nás řídí; doktrína nás ani nemotivuje, ani neřídí. Přijde den, kdy Pán nám otevře oči, abychom poznali, že duchovní realita není mimo Krista. Nepředkládáme jiným nějaké doktríny. Spíše vedeme jiné k samotnému Kristu. Nepotřebujeme si zapamatovat doktrínu a potom se podle ní chovat. Spíše v nás Kristus žije a Kristus se stává naší pravdou.
Jednou nějaký bratr urazil jiného bratra. Ten uražený se nedokázal ovládnout a ostře druhému bratru vynadal. Po vynadání ho trápilo svědomí a cítil, že by měl jít a omluvit se. Ale když si připomněl, jak ho ten druhý bratr urazil, nedokázal, aby se znovu nerozzlobil. Ale přesto cítil, že by se měl omluvit. A tak přichystal dopis pro druhého bratra. První věcí, kterou ve svém dopise napsal, byla: „Že jsem ti vynadal, byla chyba.“ Ale znovu si připomněl, jak ho druhý bratr nespravedlivě urazil, a znovu se rozzlobil. Po chvíli vzal pero a začal znovu psát. Ale zatímco psal, nemohl se zbavit zloby a hněvu na toho druhého bratra. Když dopis dokončil a když ho odesílal, pořád se ještě zlobil. Navenek to vypadalo, jako by ten dopis byl správným křesťanským dopisem. Ale šlo pouze o výsledek učení; nešlo o výsledek života. Ačkoliv napsal dopis a omluvil se, ve svém nitru byl stále rozzlobený. Když toho druhého bratra potkal, byl možná schopen ho pozdravit a podat mu ruku, ale v nitru mu neodpustil a nemluvil s ním vůbec přirozeně. Bratři a sestry, vidíte zde ten rozdíl? To Pán je tou pravdou. Jestliže to, co děláme, je učení, a nikoli Pán, je to mrtvé. Musíme si uvědomit, že duchovní věci žijí pouze tehdy, když je Pán přítomen, a jsou mrtvé, když Pán přítomen není. Když Pán září uvnitř nás, když se stává tím, kdo uvnitř nás pracuje, a když si to vnitřně uvědomujeme, pak to, co máme, bude živé.
KRISTUS JE ŽIVOT
Pán řekl, že on je cesta a pravda. Potom řekl, že on je i život. Zmínili jsme se krátce o tom, co to znamená, že Kristus je cestou a pravdou. Nyní musíme něco říci i o tom, že Kristus je i naším životem. Kde existuje život, tam spontánně existuje i činnost. Ale činnost nemůže nahradit život. Musí nám být zcela jasno, že činnost není život. Život od nás nepožaduje žádné úsilí. Životem je sám Kristus. Mnozí lidé tvrdě usilují a vydávají značnou energii na to, aby byli křesťany. Denně až do vyčerpání se namáhají dosáhnout tohoto cíle. Pro ně znamenají doktríny vše; člověk musí být pokorný, mírný, milující, odpouštějící a vytrvalý. Tato učení jsou opravdu únavná. Být křesťanem se jim zdá těžké. To zvláště platí pro mladé křesťany, kteří zjišťují, že čím více se snaží, tím víc je pro ně obtížné žít jako křesťané. Bratři a sestry, jestliže Kristus není životem, pak určitě musíme udělat všechno. Ale je-li Kristus životem, pak nemusíme dělat nic. Dovolte mi, abych zopakoval: Život je samotný Kristus, a činnost nemůže nahradit život.
Mezi Božími dětmi je největším omylem si myslet, že vlastní úsilí je životem, a že pokud se někdo sám nenamáhá, život nemá. Ale musíme si uvědomit, že je-li někde život, tam není potřeba úsilí. Je-li někde život, všechno bude prožíváno samovolně. Zamyslete se nad tím, jak vaše oči vidí. Zamyslete se nad tím, jak vaše uši slyší. Vaše oči vidí samovolně a vaše uši slyší samovolně, protože mají život. Život je zcela samovolný. Musí nám být jasné, že kde je život, tam je samovolně i činnost. Nicméně činnost nemůže nahradit život. Některá činnost naopak dokazuje absenci života nebo dokazuje, že život je chabý. Je-li to život, pak nepochybně vyústí v dobré morální chování. Ale dobré morální chování nemůže život nahradit. Představte si, že nějaký bratr je velmi laskavý; mnoho nemluví a není ani příliš měkký, ani příliš tvrdý. Někteří bratři mohou říci: „Tento bratr má docela dobrý život.“ Ale vlastně tito bratři užili nevhodná slova. Pán řekl: „Já jsem život.“ Ačkoliv ten bratr může být jemný a tichý, jeho chování není životem, pokud nevychází z Krista. Můžete jenom říci, že má dobrou povahu. Můžete jenom říci, že nezpůsobuje potíže nebo že se k jiným chová zdvořile, že se nepře nebo nehádá. Ale nemůžete říci, že tento člověk má dobrý život. Nemůžete říci, že to, co má, pochází od Krista, protože to, co má, je přirozené; není to život a nejde ani o Krista.
Někteří lidé se drží jiné koncepce. Myslí, že život je síla a že to, že Pán je jejich životem, znamená, že Pán jim dává sílu, aby konali dobro, dobře se chovali a byli dobrými křesťany. Myslí, že toto je život. Ale Bůh nám ukázal, že síla není věc. Naší silou je Kristus – je to osoba. Naší silou není úsilí něčeho dosáhnout, naší silou je osoba. Náš život je nejen nějaká síla, ale osoba. To sám Kristus se skrze nás projevuje, a ne, že my využíváme Krista k tomu, abychom projevovali tu dobrotu, jakou toužíme mít. Tyto dvě věci jsou absolutně rozdílné a musíme mezi nimi jasně rozlišovat.
Jeden bratr šel do jednoho shromáždění v určitém místě a jakýsi starý křesťan se ho pak zeptal: „Proč jste šel právě tam na shromáždění?“ Bratr odpověděl: „Protože to místo má život.“ Starý muž se zeptal: „Copak u nás to není stejně hlučné jako tam-a-tam? “ Bratr odpověděl: „Ne, vůbec tam není hlučno.“ Starý muž řekl: „Co tím myslíte? Jestli není hlučné, jak může mít život?“ Bratr odpověděl: „Není tam žádný rozruch, a přesto je tam život. Život není nadšení, to není citové vypětí. Život není přátelská atmosféra anebo hluk.“ Starý muž řekl: „Možná mladí lidé mají rádi vzrušení, ale já dávám přednost promyšlenému kázání. Kdykoliv slyším promyšlené kázání, dotknu se života. To je pro mne život.“ Mladý bratr odpověděl: „Také jsem slýchal promyšlená kázání, o kterých mluvíte. Ale života jsem se nedotkl.“ Bratři a sestry, tento rozhovor nám ukazuje, že život není citové vypětí, dobré myšlenky, moudrá slova, chytrá slova, logická slova nebo pozorná a promyšlená slova. Toto vše nemusí být životem.
Někteří možná řeknou: „To je divné. Jestli život není rozruch a jestli to nejsou promyšlená kázání, co je to život? Co považujete za život?“ Musíme přiznat, že život neumíme popsat žádnými lepšími slovy. Můžeme jenom říci, že jde o něco hlubšího než pocity a o něco hlubšího než myšlenky. Když se tohoto něčeho dotkneme, ožijeme. To něco je život. Bratři a sestry, co to je život? Život je něco hlubšího než myšlenky; myšlenky se nemohou srovnávat se životem. Co je život? Život je něco hlubšího než pocity; pocity se nemohou se životem srovnávat. Myšlenky a pocity jsou vnější věci. Co je to potom život? Pán řekl: „Já jsem ...život.“ Nesetkáte se s životem tím, že vejdete do nějaké vzrušené atmosféry nebo do nějakého duchovně nabitého prostředí. Musíme se ptát, co je zdrojem takové atmosféry. Zkušenost nám říká, že mnozí lidé, kteří s úspěchem vytvářejí hlučnou atmosféru, vědí maličko o Pánu. Mnozí dynamičtí a citoví lidé vědí maličko o Pánu. Kristus je život; nic jiného životem není.
Musíme se naučit rozpoznávat život. Život není záležitostí vzrušení nebo promyšlených úvah. Život je výrazem samotného Pána. Musíme znát Pána. Nic se nemůže srovnávat s naší znalostí Pána. Kdykoliv poznáme Pána, dotýkáme se života. Musíme si před Pánem uvědomit, co to znamená, že Kristus je život. Ti, co umějí zaujmout a nadchnout nebo jsou chytří, nejsou nezbytně těmi, kdo znají Pána. Ale kde je skupina lidí, kteří Pána znají konkrétním způsobem, kteří vědí, jaký je Pán, jejich duchovní rozpoznání Pána a jejich znalost Pána jim říká, že Kristus je život. Jestliže máme takové rozpoznání a znalost, tak nás to promění. Jestliže víme, že Pán je život, uvědomujeme si, že v duchovních záležitostech přirozená energie je k ničemu. Jestliže Pána známe jako život, budeme vzhlížet jenom k němu samému. Na počátku naši víry v Pána jsme nevěděli, co to znamená k němu vzhlížet. Ale poté, co jsme něco poznali, začínáme k němu vzhlížet víc a více, protože jsme poznali, že vše závisí na Kristu, a ne na nás. Když jsme se tenkrát stali křesťany, hledali jsme jednotlivé věci a Pánu jsme nedůvěřovali. Poté, co jsme se něčemu naučili, začali jsme trochu rozumět a začali si uvědomovat, že se musíme naučit důvěřovat v Pána. Důvěřovat v Pána neznamená důvěřovat v něj ohledně jednotlivých věcí, ale věřit mu, že udělá to, co my udělat nemůžeme. Když jsme se tehdy stali křesťany, cítili jsme, že musíme něco dělat, a že když nic neuděláme, věci se rozpadnou a všechno se zhroutí. Všechno jsme se pořád snažili dělat sami. Ale poté, co zjistíme, že Kristus je náš život, uvědomíme si, že všechno závisí na Kristu, a nikoli na naší činnosti. Potom se naučíme odpočívat a vzhlížet jenom k němu.
Bratři a sestry, musíme si pamatovat, že Bůh nám nedává jednotlivosti, jednu za druhou. Dal nám svého Syna. Vždycky bychom měli pozvedat hlavu a říkat Pánu: „Ty jsi mou cestou; ty jsi mou pravdou; Ty jsi mým životem. Pane, musím se zabývat jenom tebou, nikoli věcmi, které ti patří.“ Bratři a sestry, kéž je nám Pán milostivý a ukáže nám, že duchovní záležitosti nejsou ničím než Pánem, že duchovní záležitosti nejsou ničím jiným než Kristem. Den co den si musíme uvědomovat, že je špatné, když ta cesta je něco mimo Krista. Je špatné, když pravda je něco jiného než Kristus a je špatné, když život je něco jiného než Kristus. Jenže jak je přesto pro nás snadné považovat cestu, pravdu a život za oddělené věci. Hlučnou atmosféru nazýváme životem. Jasnou úvahu nazýváme životem. Bohaté city nazýváme životem. Životem nazýváme vnější chování. A přesto ve skutečnosti životem vůbec nejsou. Musíme vědět, že životem je Pán. Kristus je naším životem. Je to Pán, kdo prožívá tento život skrze nás. Kéž nás Pán osvobodí od mnohých útržkovitých, vnějších věcí, abychom se mohli dotknout samotného Pána. Kéž poznáme Pána ve všem a kéž poznáme, že naší cestou je naše znalost Pána, naší pravdou je naše poznání Pána a naším životem je naše poznání Pána. Kéž nám Pán otevře oči a kéž jsme osvobozeni od mnohých vnějších věcí, abychom uviděli Syna Božího. Nechť žijeme v něm a nechť on žije v nás. Amen.
© 1998 Living Stream Ministry
První vydání -- červen 1998