BOŽÍ VÍŤEZOVÉ

PŘÍPRAVNÁ POSELSTVÍ TŘETÍ KONFERENCE VÍTĚZŮObrázok

(Stručné znění čtyř poselství přednesených 22. a 23. ledna 1934)

SMĚŘOVÁNÍ TĚCH, KTEŘÍ SLOUŽÍ BOHU

Rozdíl mezi prací pro Pána a službou Pánu

Pán dává přednost tomu, abychom mu sloužili, než abychom pro něj pracovali. Přisluhovat domu a sloužit u Pánova stolu jsou dvě různé věci. Také pracovat pro Pána a sloužit Pánu jsou dvě různé věci. Obdělávat pole a pást stádo je něco jiného než sloužit v přítomnosti pána.

To, co dělali lévijci, se lišilo od toho, co dělali Sádokovci. Lévijci přisluhovali domu na vnějším nádvoří; zabíjeli před lidem oběti a sloužili mu. Sádokovci přisluhovali u Pánova stolu uvnitř svatyně a sloužili Pánu obětováním tuku a krve. Práce lévijců na velkém nádvoří byla zjevná. Práce kněží ve svatyni byla skrytá. Na vnějším nádvoří se přisluhovalo lidu. Ve svatyni se sloužilo Pánu. Přisluhování na vnějším nádvoří vypadá jako služba Pánu. Ve skutečnosti se však velmi liší od služby Pánu v domě.

Mnozí lidé si rádi na vnějším nádvoří procvičují svaly. Rádi pomáhají druhým tahat a zabíjet oběti, ale neradi slouží Pánu ve svatyni. Mnozí lidé rádi viditelně projevují činorodé úsilí; rádi zachraňují hříšníky, vzdělávají věřící a slouží bratrům. Pán však chce, abychom sloužili jemu.

Boží dílo má v sobě zajímavé a přitažlivé prvky. V Božím díle skutečně existují věci, které jsou lidsky přitažlivé. Mnozí lidé se velmi rádi aktivně účastní díla, protože k tomu mají lidské sklony. Navenek zachraňují hříšníky a slouží bratrům. Ve skutečnosti slouží vlastní tělesnosti a svým choutkám. Jeden věřící, který přešel za oponu a je na druhé straně opony, se po přečtení Ezechiela 44 modlil takto: „Pane, kéž mohu sloužit tobě a ne domu!“

Přisluhovat Pánu ve svatyni

„Budou se ke mně přibližovat, aby mi přisluhovali“ (Ez 44,15). Na vnějším nádvoří se přibližujeme k lidem. Ve svatyni se přibližujeme k Pánu. Je možné Pána „zpovzdálí“ následovat (Mt 26,58), ale není možné mu zpovzdálí přisluhovat. Abychom mohli Pánu přisluhovat, musíme se k němu přiblížit. Modlitba, která nás přivádí k Pánu, nám dává sílu. Také vyžaduje, abychom tuto sílu použili.

„A budou přede mnou stávat“ (Ez 44,15). Nejenže se musíme přiblížit k Pánu, ale musíme také před ním stávat. Mnozí lidé neumějí stát a čekat. Stát znamená čekat na příkaz. Nikdo z těch, kteří neumějí stát a čekat před Pánem, mu nemůže sloužit. Máme dva druhy hříchů. Jedním je přijmout příkaz a neuposlechnout jej; to je vzpoura. Druhým je nedostat příkaz, a přesto jednat; to je opovážlivost (Ž 19,14). Nejde o to, zda je něco dobré či špatné, ale zda máme či nemáme Boží příkaz. Dobré věci mohou věřícím velmi ublížit; jsou velikým nepřítelem Boží vůle. Na vnějším nádvoří dostáváme příkazy od těch, kteří přišli obětovat. Ve svatyni dostáváme příkazy od Boha.

„Aby mi přinášeli tuk a krev“ (Ez 44,15). Boží spravedlnost a svatost naplňují svatyni, a Boží sláva naplňuje svatyni svatých. Krev je určena Boží spravedlnosti a svatosti, zatímco tuk je pro Boží slávu. Sláva je Bůh sám. Svatost je Boží přirozenost a spravedlnost je Boží metoda, způsob, jak Bůh jedná. Krev je na odpuštění hříchů; uspokojuje Boží spravedlnost a svatost a umožňuje nám přístup k Bohu. Tuk má uspokojovat Boha samého. Krev odstraňuje staré stvoření, zatímco tuk je pro nové stvoření. Když Pán prolil svou krev, znamenalo to, že vylil všechen svůj přirozený život. Dnes má Pán maso a kosti (L 24,39), ale nemá krev. Nemá ani kapku krve. Každý den se před Pánem musíme učit zapírat svůj přirozený život; to je aspekt krve. Zároveň musíme přinést jako oběť svůj život vzkříšení; to je aspekt tuku (Ř 6,13).

„Ti vstoupí do mé svatyně“ (Ez 44,16). Být ve svatyni znamená být v Pánově přítomnosti. Velmi se bojíme být ve svatyni, protože když zůstáváme ve svatyni, snadno se stává, že jsme nepochopeni, pomlouváni a kritizováni. My bychom však měli přebývat v Pánově domě. Neklademe si malý cíl; naše srdce jsou široká a ctižádostivá. Pavel ve svých listech říkal, že se horlivě snaží, aby se Pánu líbil (2K 5,9). Měli bychom sloužit Pánu, ne domu.

„Nevezmou na sebe nic vlněného“ (Ez 44,17). „Neopášou se tak, aby se potili“ (v. 18). Pot je stav prokletí (Gn 3,19). Potit se znamená být bez Pánova požehnání a vyvíjet tělesné úsilí. Člověk se může potit, když zabíjí býky a kozly na vnějším nádvoří. Nemůže se však potit, když slouží Pánu ve svatyni. Člověk může před Pánem uplatňovat duchovní sílu, ale nesmí se potit. Do oblasti, kde člověk v potu tváře pracuje, patří různé výbory, diskuse a agitace. Duchovní dílo se dotýká pouze Boha, naše tělesné dílo se dotýká pouze lidí. Čím je dílo duchovnější, tím je niternější. Ale dílo tělesnosti je vnější.

Bůh neporučil všem lévijcům, aby mu přisluhovali ve svatyni. K přisluhování ve svatyni určil jen Sádokovce. Bůh zve lidi, aby mu přisluhovali v jeho svatyni. Chce, aby lidé opatrovali jeho svatyni, zářili odtamtud a oddělovali svaté věci od světských a čisté věci od nečistých. Skutky 13,1-3 nám říkají, že když „konali službu Pánu a postili se“, Duch Svatý je vyslal na misijní cestu do ciziny. Naše cesta do ciziny by měla začít tím, že budeme přisluhovat Pánu. Pán chce najaté pracovníky, ne dobrovolníky. List Hebreům zdůrazňuje dvě věci: abychom přisluhovali Bohu za oponou a nesli Pánovu potupu venku, mimo tábor.

Sloužit Pánu po práci

V Lukášovi 17,7-10 „orat“ znamená kázat evangelium, zatímco „pást stádo“ znamená pečovat o věřící. „Obsluhuj mne“ znamená, že máme přisluhovat Pánu, i když jsme předtím pro něj pracovali. „Jíst a pít“ znamená pamatovat na plody své práce a radovat se z nich; nejdříve musíme nechat Pána, aby se „najedl a napil“, a pak se můžeme potěšit jídlem a pitím i my. Výsledek naší práce musí nejprve uspokojit Pánovo srdce, a pak teprve naše. Když odvedeme svou práci, neměli bychom jíst, pít a radovat se, ale měli bychom říci: „Jsme neužiteční otroci.“ „Opaš se a obsluhuj mne“ znamená, že i tehdy, když odevzdáme práci, měli bychom být stále hotovi přisluhovat Pánu. Kéž máme stále na zřeteli službu Pánu. Práce na poli není tak dobrá jako služba v domě, a pole a ovce nejsou tak dobré jako Pán sám.

(22. ledna 1934 odpoledne)

 

Skrytý život

Biblické texty: Pís 4,12; Oz 14,6-8; Mk 4,5-6.16-17

Mělký život

Marek 4 hovoří o stavu lidského srdce a o tom, jak lidské srdce přijímá slovo. Netýká se to jen hříšníků, kteří slyší evangelium, ale také věřících, kteří přijímají slovo budování.

Jaký je život, který se líbí Pánu a který je trvalý? Proč někteří selhali nebo se v půli cesty obrátili zpět? Proč je tak málo těch, kteří neustále následují Pána? Na začátku jsou někteří lidé velmi ochotni vzdát se všeho, zasvětit se plně Pánu a následovat jej. Když však cestou narazí na něco, co odporuje jejich vůli, rozhodnou se dále Pána nenásledovat. Pokud s vámi Pán nejednal nebo jste se mu plně nevydali, přijde den, kdy vás Pán přivede na místo, kam se vám jít nechce, a vy odmítnete, co vám předkládá. Cena bude příliš vysoká a vy zjistíte, že ji nejste schopni zaplatit. Proto, abyste byli zasvěceni a mohli na sebe vzít kříž a stále jej následovat, musí se Pán vámi zabývat. Všichni, kdo se vrátili zpět či selhali v půli cesty, mají mělkou půdu.

„Hned vyrazilo“ (Mk 4,5). To se týká těch, kteří přijali slovo a navenek vyrazili. Výsledek však není dobrý, protože chybí kořen; když vyjde slunce, je slovo spáleno a uschne. Každé slovo s sebou přináší soužení a pronásledování. Za každým svým slovem připravuje Bůh okolnosti, jimiž zkouší, zda jsme jeho slovo přijali řádně. Slunce je nejvyšším symbolem Boží lásky. Kříž nejen rozděluje hříšníky na ty, kteří jsou spaseni, a ty, kteří hynou; rozděluje také věřící na ty, kteří vítězí, a ty, kteří jsou poráženi. Duchovní vyprahlost nastává, když jsme ve sporu s Bohem a když vítězíme my na úkor Boha. Slečna Barberová jednou řekla: „Je zcela jisté, že Pán rozláme všechen chléb, který má v ruce.“ Mnohokrát se vkládáme do Pánovy ruky, a přitom se v soukromí modlíme: „Prosím, nelámej mě!“

Proč ti, kteří na skále rychle vyrazí, také brzy uschnou? Zaprvé, „neměli hlubokou zem“ (v. 5). Všichni, kdo žijí ve svých okolnostech a ve svých citech, mají málo země. Ti, kteří jsou v hluboké půdě, převyšují své okolnosti; potlačují své pocity a žijí v Pánu. Přijímají Boží zaopatření, podporu a moc nad okolnostmi kolem sebe. Zadruhé, nemají kořeny. Ti, kteří mají život jen napovrch, jsou jako stonek rostliny, ale ti, kteří mají život vnitřně, jsou jako kořeny. Kořeny znamenají skrytý a tajný život. Pán říká, že máme zavřít dveře a modlit se v skrytu (Mt 6,6). Bůh nás vidí, ne slyší, v skrytu. Nejnebezpečnější život je takový, který je jen před lidmi. Nejbezpečnější život je život před Bohem. Ti, kterými se Pán v skrytu zabýval, kteří mají hluboké kořeny, překonají každé soužení a pronásledování. Zatřetí, pod zemí je skála. Na povrchu je jedno místo jako druhé. Vespod je to však jiné; vespod je skála. 1) Skály jsou zatvrzelé srdce (He 3,15). Chceme-li slyšet Pánovo slovo, nemůžeme zatvrzovat svá srdce či mít nějaké předsudky. Ti, v nichž se stále skrývá jejich já a které ještě Pán nezlomil, nemohou mít hluboké kořeny. 2) Skály jsou také skryté hříchy. Dokud tyto hříchy nebudou odstraněny, kořeny nebudou moci proniknout do hloubky. Porostou jen ti, kteří se chvějí před Božím slovem a jsou slabí jako děti. Pán musí rozbít všechna zatvrzelá srdce a lidské předsudky. On dokáže jet na hříběti, na němž dosud nikdo neseděl, on dokáže zvládnout ty, kteří jej dosud nikdy neposlouchali.

Život v hlubině

Ozeáš 14,6-8 třikrát hovoří o Libanónu: 1) lilie jako protiklad libanónského cedru, 2) oliva jako protiklad Libanónu a 3) réva jako protiklad Libanónu.Stromy s nejhlubšími kořeny na světě jsou libanónské cedry. Měli bychom proniknout dolů a zapustit v hloubce kořen; měli bychom svůj růst směrovat do hlubin.

Ačkoliv lilie vypadá krásně, roste v pustině. Jsme lilie v údolí, nikoliv v květináči. Nepečuje o nás zahradník, ale Bůh. Nedostáváme žádné zaopatření od lidí, ale pouze od Boha. Zalévá nás déšť z nebe a zachovává nás Bůh.

Krása olivovníku nespočívá v jeho květech, ale v jeho olejnatých plodech. Měli bychom nést ovoce Ducha.

Květ révy je velmi malý. Než jej člověk objeví, už se změní v hrozen. Květy jsou k tomu, aby z nich byly plody, nikoliv pro krásu.

Skrytý život

Šalomounova Píseň písní 4,12 hovoří o „zahradě uzavřené“. Je to zahrada, ne park. Je uzavřená, ne otevřená. V zahradě jsou plody a květy. Věci, které máme a které jsou pro Pána, mají být uzavřené. Všechno, co je v našem nitru, by mělo být pouze pro Pána. Jako takové by to mělo být uzavřeno.

„Uzavřený val, zapečetěný pramen.“ V čínském překladu Bible je slovo val přeloženo jako studna. Studna je vytvořena člověkem, zatímco pramen je přírodní. Účelem studny je sloužit člověku, zatímco účelem pramenu je přijímat od Boha. Studna je zaměřena na lidi, zatímco pramen je zaměřen na Boha. Ačkoliv směřujeme k lidem a jsme lidem k dispozici, jsme „uzavřeni“ a čekáme, až nás Pán otevře a použije. Ačkoliv směřujeme k Bohu a jsme zde proto, abychom přijímali od Boha, jsme „zapečetěni“. Měli bychom být zavřeni jak vzhledem k Bohu, tak vzhledem k lidem. Měli bychom dovolit kříži, aby v nás vykonal hlubší dílo a odstranil naše já, abychom mohli mít hlubší život. Měli bychom si před Bohem zachovat skrytý život.

(22. ledna odpoledne)

 

Podmínky duchovního růstu

Biblické texty: 2Kr 4,1-6; Mt 5,6; L 1,53

Příčina, proč někteří nerostou

Jedinými příčinami, proč věřící před Bohem selhávají a nerostou, je (1) to, že neznají sami sebe a (2) že neznají Pánovu plnost. Na Keswické konferenci řekl jeden neznámý křesťan, že všechny pády věřících mají jen tyto dvě příčiny.

Jediná podmínka růstu

Jedinou podmínkou Božího požehnání, duchovního růstu nebo prožívání Pánovy plnosti je být prázdný. Musíme si neustále uvědomovat svou vlastní plnost, a tuto svou vlastní plnost musíme neustále vyprazdňovat. Měli bychom se neustále vyprazdňovat. Jen ti, kteří jsou hladoví, budou nasyceni dobrými věcmi (L 1,53). Veškerá Boží duchovní milost je jen pro hladovějící.

Dílo Ducha Svatého v nás je uspořádáno tak, že nejprve v našem srdci vytvoří touhu, takže jsme nespokojeni se svým současným životem. Začátkem sestupu je spokojenost, a začátkem vzestupu je nespokojenost. Duch Svatý nejdříve koná dílo vyprázdnění a potom dílo naplnění. Bůh nás vyprazdňuje, aby nás mohl naplnit. Vyprázdnění je Boží prostředek, zatímco naplnění je Boží cíl. Aby nás Duch Svatý vyprázdnil, staví nás proti zdi a dopouští, abychom prožívali krize. Všechny těžkosti jsou způsobeny Duchem Svatým, aby prohloubil naše směřování. V bitvě u Aje se nedá spoléhat na vítězství v Jerichu. Včerejší velké vítězství nám nepomůže ani v malé dnešní bitvě. Minulé zkušenosti neuspokojí současné potřeby. Bůh nás nikdy nežádá, abychom jedli včerejší manu. Díky Bohu, že máme krize! Skrze Ducha Svatého vytvořil Bůh kolem nás a v našich životech krize. Dopouští, abychom padli, pokud se snažíme řešit současné krize dřívějšími zkušenostmi. Pád v nás vytváří potřebu a novou touhu. Víra nikdy nekopíruje věci minulosti. Nemůžeme napodobovat skutky víry věřících v minulosti; můžeme napodobovat jen jejich víru. Když učedníci viděli, že Pán nakrmil pět tisíc lidí pěti chleby a čtyři tisíce sedmi chleby, měli nadále vědět, že je může nakrmit, i kdyby nebyly žádné chleby. Neznali Pána hlouběji. Proto říkali: „To proto, že jsme nevzali chleby“ (Mt 16,7). Bůh nám připravuje okolnosti tak, abychom lépe poznali Pána, lépe poznali sebe a poznali marnost svého já. Dopouští, abychom padli, abychom si uvědomili svou prázdnotu a neužitečnost. Naši osobu již Bůh zničil na kříži.

Jak být naplněni

Druhá Kniha královská 4,1-6 říká: „Jedna z žen prorockých žáků úpěnlivě volala k Elíšovi: ,Tvůj služebník, můj muž, je mrtev. Ty víš, že se tvůj služebník bál Hospodina. A teď přišel věřitel, aby si vzal obě mé děti za otroky.‘ Elíša jí řekl: ,Co mohu pro tebe udělat? Pověz mi, co máš doma.‘ Odpověděla: ,Tvá služebnice nemá v domě nic než baňku oleje.‘ Řekl jí: ,Jdi, vypůjč si venku nádoby ode všech svých sousedů, prázdné nádoby, ale nespokojuj se s málem. Pak jdi domů, zavři za sebou a za svými syny dveře a nalévej do všech těch nádob; plné dávej stranou.‘ Odešla od něho a zavřela za sebou a za svými syny dveře. Ti jí podávali nádoby a ona nalévala. Když nádoby naplnila, řekla svému synu: ,Podej mi další nádobu.‘ On jí odvětil: ,Už tu žádná nádoba není.‘ Tu přestal olej téci.“

1. Připravit si prázdné nádoby

Žena se zadlužila kvůli chudobě svého muže. Měla však baňku oleje. Tato baňka oleje byla základní složkou. Umožnila jí splatit dluh a zaopatřila její každodenní potřeby. Potřebovala prázdné nádoby. Elíša jí přikázal, aby si připravila prázdné nádoby, a ne málo. Skrze Adama jsme se stali chudými. Ale chvála Pánu, máme Ducha Svatého. Máme málo prázdných míst, která by Duch zaplnil. Není to tak, že nemůžeme být naplněni, ale že nemáme prázdná místa pro dílo Ducha Svatého. Duch Svatý naplní jen prázdná místa. Abychom dosáhli duchovního pokroku, musíme být neustále prázdní, abychom mohli být neustále naplňováni. Neznamená to, že máme být jednou vyprázdněni a potom zůstat věčně naplněni. Znovu a znovu potřebujeme další vyprazdňování a další naplňování.

2. Zavřít dveře

S Duchem Svatým se musíme stýkat tajně a v skrytu. Musíme se uzamknout tak, aby tělesnost zůstala venku a Duch Svatý uvnitř. Kdykoliv se setkáme s problémem, musíme jít na skryté místo a spojit se s Duchem Svatým. Když se budeme setkávat s Duchem, naše životní problémy budou vyřešeny.

3. Nebudeme-li mít další prázdné nádoby, olej přestane téci

Olej přestal téci, protože už nebyly další prázdné nádoby. Pokud už není prázdnota, naplňování přestane. Neomezená prázdnota dovolí i neomezené naplňování. Ezau byl první člověk naplněný sebeuspokojením. Nakonec se stal prázdným člověkem. Neměli bychom se vyprázdnit jen jednou, měli bychom se vyprazdňovat neustále. Měli bychom se trvale vyprazdňovat, abychom mohli být trvale naplňováni. Naším úkolem je vyprazdňovat se a úkolem Ducha Svatého je nás naplňovat.

(23. ledna dopoledne)

 

Modlitba, která spolupracuje s Bohem

Biblické texty: Iz 62,6; Ez 36,37; Fm 14

Princip Božího díla

Bůh pracuje podle určité linie a podle určitých principů. Nedělá nic nahodile či nedbale. Raději neudělá nic, než aby jednal proti svému principu. Chceme-li přijmout Boží požehnání, musíme splňovat podmínky, za jakých Bůh žehná.

Bůh přesahuje všechny zásady a pravidla. Rád však stanoví principy své práce, aby se on i člověk mohli řídit těmito stanovenými principy. Boží princip je Boží vůle.

Bůh nikdy nepracuje sám. Vždy vkládá svou touhu do srdcí svých dětí, aby se za ni modlily. Podle Evana Robertse je pořadí kroků Božího jednání následující:

1) Bůh má touhu.
2) Skrze Ducha Svatého vkládá tuto touhu do srdcí svých dětí.
3) Boží děti vracejí tuto touhu zpět k Bohu skrze modlitbu.
4) Bůh uskutečňuje svou touhu.

Celá věc začíná Boží touhou. Skrze Ducha Svatého vkládá Bůh tuto touhu do srdcí svých dětí, aby věděly, co je touhou jeho srdce. Boží děti potom promění tuto touhu v modlitbu a vyšlou ji zpět k Bohu. V důsledku toho Bůh jedná a uskutečňuje to, co je v souladu s jeho touhou.

Ezechiel 36,37 říká: „Toto praví Panovník Hospodin: Opět budu izraelskému domu odpovídat na dotazy a prokážu jim toto: Rozmnožím lidi jako ovce.“

1) Bůh stanovil, aby byl izraelský dům rozmnožen. To je Boží rozhodnutí a to, co Bůh udělá. To je první a čtvrtý bod uvedeného seznamu.

2) Avšak izraelský dům se na to musí dotazovat Boha. Ačkoliv Bůh učinil rozhodnutí, že rozmnoží izraelský dům, mohl je uskutečnit, až když jej o to izraelský dům požádal. To je princip Božího díla. Bůh pouze má svou vůli, ale nejedná. Musí čekat, dokud se jej jeho děti nebudou dotazovat; pak jedná. Bůh se nesnaží zadržet něco ze svého díla. Čeká, dokud se jej nebudou dotazovat jeho děti, a pak jedná. Je ochoten podřídit se autoritě modliteb svých dětí a být jimi omezen. Když se Boží děti nemodlí, Bůh nemůže jednat. Po dvacet pět století Bůh nerozmnožil izraelský dům, protože to po něm nikdo nežádá.

Izajáš 62,6 říká: „Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu!“

1) Bůh stanovil, aby Jeruzalém byl slavný na zemi (KP). To je Boží touha.

2) Proto ustanovil strážce, kteří k němu mají volat. Přikázal jim, aby si nedopřávali klidu a nenechali Boha odpočinout. Měli bychom se neustále modlit a nepolevovat, dokud Bůh neuskuteční, co nařídil. Uskutečnění Božívůle plně určují naše modlitby.

List Filemonovi 14 říká: „Ale bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvůj dobrý skutek nebyl jakoby z vynucení, ale z ochoty.“

Pavel představuje Boha a Filemon představuje nás. Pavel nechtěl dělat nic, aniž by znal Filemonovu vůli. Bůh neučiní nic, aniž by znal naši vůli. Boží vůle je omezena námi.

Modlitba je kolejemi Boží vůle

Gordon Watts jednou řekl, že Boží vůle je jako lokomotiva a naše modlitby jsou jako koleje. Lokomotiva je silná, ale může se pohybovat pouze po kolejích. Boží vůle je mocná, ale potřebuje naše modlitby jako koleje k tomu, aby mohla být vykonána. Bůh by nepracoval sám; musí čekat, dokud nebude mít souhlas Božích dětí se svou vůlí, a pak jedná. Ve vesmíru existuje trojí vůle: Boží vůle, lidská vůle a Satanova vůle. Bůh neodstraňuje Satanovu vůli sám. Touží po tom, aby se lidská vůle sjednotila s Boží vůlí a odstranila Satanovu vůli. Duchovní modlitba je vyslovení Boží vůle. Jak zbytečná je modlitba, která vyjadřuje jen naši vlastní vůli! Naše modlitba nemůže změnit Boží vůli; pouze Boží vůli vyjadřuje. Bůh je iniciátorem všeho; my jsme jen řečištěm, jímž může Boží vůle plynout. Bůh stanovuje, a my posloucháme. Bůh iniciuje, a my vyjadřujeme svůj souhlas v modlitbě. My nemůžeme přinutit Boha, aby udělal něco, co udělat nechce, ale můžeme mu zabránit v tom, aby udělal to, co udělat chce. Když se Boží vůle promění v naši modlitbu, Bůh začne jednat. Každé probuzení pochází z modliteb. Naše modlitby nemohou změnit Boží vůli; pouze Boží vůli vyslovují. Nikdo nemůže Boží vůli řídit a nikdo Boha nemůže přinutit, aby udělal, co udělat nechce. Avšak modlitby lidí mohou omezit to, co Bůh chce udělat. Ačkoliv Letnice Bůh prorokoval už v knize Jóel, sto dvacet lidí se muselo modlit, aby je Bůh mohl uskutečnit. Boží vůle dosahuje jen tak daleko, jak daleko dosahují naše modlitby. Proto, čím jsou naše modlitby hlubší, tím více bude uskutečňována Boží vůle a tím méně budou moci působit Satanovy klamy. Musím rozprostřít modlitební síť „každou modlitbou a prosbou … v každý čas“ (Ef 6,18), aby Boží vůle vítězila ve všech oblastech a aby Satan nenalezl žádnou skulinu, jíž by mohl vstoupit. Při modlitbách bychom měli věnovat pozornost třem věcem: 1) ke komu se modlíme, 2) za koho se modlíme a 3) proti komu se modlíme. Všechny naše modlitby by měly naplňovat Boží vůli, přinášet druhým užitek a Satanovi působit ztráty.

(23. ledna odpoledne)

 

© 1999 Living Stream Ministry
První vydání -- říjen 1999

Prejdite do: 
Tagy: