FAKT, VÍRA A PROŽITEK

FAKT, VÍRA A PROŽITEKObrázok

V dnešní době milosti se všechno děje „milostí“ (Ef 2,8). To, že se vše děje milostí, znamená, že všechno činí Bůh. Člověk nemusí dělat nic pro to, aby byl spasen, protože „tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti“ (Ř 4,4). Jelikož Bůh jedná s člověkem podle milosti, vznikají určitá fakta.

FAKT

Bůh vykonal pro člověka vše, co bylo třeba. Jelikož vše bylo vykonáno, existují určitá „fakta“. Jelikož jsou to existující „fakta“, člověk nemusí znovu konat to, co již bylo vykonáno. Všechny Boží skutky jsou dokonalé.

Boží milost je však spravedlivá milost. Proto je s těmito „fakty“ spojena nutnost spolupráce člověka. Jaká je to spolupráce? Nejedná se o to, aby člověk doplnil něco k tomu, co již Bůh dokonal, ale aby uznal, že to, co Bůh vykonal, je skutečné. To je víra.

 

VÍRA

Víra je uznání, že to, co Bůh řekl a vykonal, je pravda. Víra je přijetí fakt, tedy jejich uznání za fakta.

Víra je „výběr hotovosti“. Užívám slov „výběr hotovosti“ ve smyslu výběru peněz v bance na šek. Dejme tomu, že vám někdo dá šek. To, že banka má peníze, je fakt. To, že vy vybíráte hotovost na šek, znamená, že uznáváte fakt, že banka má částku udanou na šeku. K tomu, abyste si „vybrali“ hotovost, je zapotřebí víry. Kdo má víru, může si vybrat hotovost a peníze použít. A peníze utratit, to je prožitek. Mít peníze v bance je „fakt“, vybrat si je na šek je „víra“ a utratit peníze je „prožitek“. V Boží milosti to, co Bůh učinil pro člověka, jsou fakta. Člověk však ještě tato fakta musí prožít.

 

PROŽITEK

Prožít Boží milost znamená hlásit se vírou k faktům, která Bůh pro člověka vykonal. Tato fakta vykonal Bůh. To, co potřebuje člověk, je víra. Fakta náleží Bohu, a prožitek náleží člověku. Vírou se tedy Boží fakta stávají lidským prožitkem. To, co nám ukazuje Bible, je tedy „fakt, víra a prožitek“.

 

SHRNUTÍ

Víme, že Pán Ježíš je Slovo, které se stalo tělem. Je dovršením všech božských ctností a velkým souhrnem všech dokonalostí. Jeho žití je žitím Boha, protože Pán Ježíš je sám Bůh. Kristus dokonal spásu na kříži. Všechny, kteří upřímně přijímají Pána Ježíše jako Pána a Spasitele, Bůh přijímá v okamžiku, kdy uvěřili, jako přijal Pána Ježíše. V té chvíli přecházejí všechny božské ctnosti a činy Pána Ježíše na věřící. Z Božího pohledu a před Bohem jsou tímtéž, čím je Pán Ježíš. Bůh pohlíží na každého křesťana tak, jako pohlíží na Krista. Křesťané mají veškeré Kristovo dílo a skutky skrze své sjednocení s Kristem. Toto je „fakt“, jímž křesťané byli obdařeni Bohem. Tento fakt vykonal za křesťany Kristus. Tímto faktem je, že skrze sjednocení s Pánem Ježíšem nyní vše, co náleží Kristu, náleží i Jeho věřícím. Toto je fakt, který vykonal pouze Bůh; věřící sami se na tomto činu nijak nepodílejí.

Bible uvádí tento fakt velmi jasně. Pisatel listu Hebreům používá obzvláště jednoduché znázornění faktu, který za nás vykonal Bůh. Ve verších 9,15-17 je to, co za nás vykonal Pán Ježíš, přirovnáno k závěti člověka. Závěť je zaslíbení „dědictví“ těm, kteří závěť přijmou. Dokud však ten, kdo závěť ustanovil, nezemře, je závěť neplatná. Jakmile tento člověk zemře, příjemci závěti mohou přijmout dědictví, které zanechal ten, kdo závěť ustanovil. Ten, kdo ustanovil závěť, je Pán Ježíš. Zemřel. Vše, co zaslíbil, tedy okamžitě přechází na naše jméno. To je fakt, který jsme od Něj přijali. I když nemusíme přijmout dědictví hned nebo prospěch a požitek dědictví nemusíme užívat, dědictví je přesto naše; již nám patří a je pod naším jménem. To je nezvratný fakt. Mít dědictví je jedna věc; užívat dědictví je druhá věc. Vlastnit dědictví je „fakt“ a užívat dědictví je „prožitek“. Máme fakt, že vlastníme dědictví. Nikoliv díky sobě, ale díky Tomu, který ustanovil závěť. Nejprve je zde vlastnictví tohoto faktu. Potom následuje jeho užívání.

Učení plynoucí z tohoto přirovnání je velmi prosté. Pán Ježíš zemřel a dal nám všem Svou spravedlnost, božské ctnosti, dokonalosti, vítězství, krásy a tak dále. Díky nim se před Bohem stáváme tímtéž, čím je On a Bůh nás přijímá stejně, jako přijímá Pána. Toto nám dal. Tyto věci jsou fakty od okamžiku, kdy se stáváme křesťany. Pokud jde o fakt, jsme již tak dokonalí jako Pán Ježíš. Pokud však jde o prožitek, možná že takoví nejsme. Tento „fakt“ neznamená nic jiného než milost, kterou nám dal Bůh a kterou za nás vykonal skrze Pána Ježíše. Tato milost nám byla dána skrze naše sjednocení s Božím Synem. Je možné, že jsme si přisvojili fakt zdědění dědictví, ale nemáme prožitek vychutnánídědictví. Mezi faktem a prožitkem je velký rozdíl. Mnozí věřící jsou fakticky velmi bohatí, protože jim patří vše, co je Boží. V prožitku jsou však těmi nejchudšími, protože své bohatství prakticky nepoužívají a nevychutnávají. Dobrým příkladem takového stavu je starší syn v Lukášovi 15. Pokud jde o fakt, byl dítětem, které bylo „vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé“ (v. 31). Avšak pokud jde o prožitek, nikdy neměl „ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli“ (v. 29). Byl synem bohatého člověka. Takové bylo jeho postavení, takový byl fakt. Bylo však možné, že ani neochutnal kůzle. Takový byl jeho stav, jeho prožitek.

Rozdíl mezi faktem a prožitkem by nám měl být naprosto jasný. Jsou to dvě různé stránky. V prvním případě se jedná o to, co pro nás vykonal Bůh; je to postavení či pozice, kterou nám dal Bůh. V druhém případě jde o to, jakou praxi provádíme my; to my vychutnáváme, co nám Bůh dal. V dnešní době mají věřící sklon k extrémům. Někteří (vlastně většina) neznají bohatství, které mají v Pánu Ježíši. Nevědí, že všechno, co Pán Ježíš vykonal, je již jejich. Plánují a vypočítávají, jak si zajistit milost. Snaží se vyprodukovat všemožnou spravedlnost vlastními silami, aby vyhověli Božímu požadavku a uspokojili sklon ve svém novém životě. Jiní (a není jich málo) se domnívají, že Boží milost chápou velmi dobře. Myslí si, že už je Pán Ježíš vyvýšil do nedostižného postavení. Jsou již spokojeni a nesnaží se milost, kterou přijali od Pána Ježíše, prožívat v praxi. Obě dvě skupiny se mýlí. Ti, kteří se zabývají prožitkem a zapomínají na fakta, jsou spoutáni zákonem. Ti, kteří se věnují faktům a přehlížejí prožitek, omlouvají své neřesti milostí. Na jedné straně by měl křesťan skrze Písmo chápat své vznešené postavení v Pánu Ježíši. Na druhé straně by měl v Božím světle zkoumat, zda jeho chování odpovídá milosti jeho povolání.

Bůh nás postavil do nejvznešenějšího postavení. Skrze sjednocení s Pánem Ježíšem jsou všechny Pánovy činy a vítězství naše. Takové je naše faktické postavení. Otázka nyní je, jak můžeme prožívat všechny činy a vítězství Pána Ježíše. Od faktu k prožitku, tedy k tomu, aby se fakt mohl stát prožitkem, aby se Boží čin mohl stát praxí člověka, je zapotřebí kroku víry.

Tento krok víry není ničím jiným než „užitím“ neboli „správou“ dědictví. Pán nám zanechal závěť. Zemřel, a závěť nabyla platnosti. Neměli bychom dále zachovávat lhostejný nebo nezúčastněný postoj. Měli bychom se „ujmout“ dědictví, které jsme přijali, abychom mohli vychutnávat či prožívat požehnání z dědictví. Jsme již Božími dětmi. Vše, co má Bůh, je již naše (1K 3,21-23). Neměli bychom být jako starší syn, který měl zaslíbení marně, neboť jich neužil. Pro svou pošetilost a nevíru nic nežádal ani nevyužíval. Kdyby byl požádal, aby mohl využít svého synovského práva, mohl mít nikoliv pouhé jediné kůzle, ale tisíce a tisíce kůzlat!

Nyní jen potřebujeme použít víru v to, co nám Bůh zaslíbil. Vírou bychom si měli „vybrat hotovost“, kterou pro nás Bůh připravil v Pánu Ježíši. Ten, kdo má dostat dědictví, musí pro vychutnání a prožití tohoto dědictví učinit dvě věci. Zaprvé, musí věřit, že dědictví existuje. Zadruhé, musí se celým srdcem ujmout správy nad tímto dědictvím. Pokud člověk nevěří, že nějaké dědictví existuje, nebude se samozřejmě ujímat jeho správy. Zaprvé tedy musíme uznat, že Bůh skutečně učinil Pána Ježíše naší „moudrostí …, spravedlností, posvěcením i vykoupením“ (1K 1,30), že veškeré Pánovy činy a vítězství jsou našimi činy a vítězstvími. Nemáme-li tuto víru, nejenže nikdy nemůžeme očekávat žádné duchovní prožitky, ale navíc hřešíme proti Bohu a pochybujeme o Jeho díle! Zadruhé, lidé ve světě spravují dědictví fyzickou silou. Správa našeho duchovního dědictví ovšem spočívá v použití duchovní síly, jíž je víra. Jelikož toto duchovní dědictví je již naše, musíme postoupit o krok vpřed a „vybrat hotovost“, začít užívat a spravovat naše dědictví v Pánu Ježíši.

 Ve Starém Zákoně vidíme další příklad, který nám dobře ukazuje vztah mezi faktem, vírou a prožitkem. Je to příběh o vstupu Izraelců do kenaanské země. Bůh v dávných dobách zaslíbil kenaanskou zemi Izraelcům. Řekl to Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a dokonce desetitisícům lidí, kteří opouštěli Egypt. Z Božího pohledu již byla země dána. Bůh zaslíbil, že bude bojovat na straně Izraelců a oni zvítězí nad všemi nepřáteli. Bylo faktem, že Bůh kenaanskou zemi i s jejími obyvateli Izraelcům již vydal. Fakt již existoval, ale oni ještě neměli jeho prožitek. Pokud jde o fakt, země již byla jejich, ale pokud jde o prožitek, neměli z ní ještě ani píď. Proto museli „povstat rychle a zmocnit se jí“, protože byli „schopni zvítězit“ (Nu 13,30 podle angl. orig.). Avšak pro jejich nevíru, navzdory faktu, že Bůh jim zemi dal, nedokázali se jí zmocnit prožitkem. O generaci později řekl Bůh Jozuovi: „Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne, jak jsem přislíbil Mojžíšovi“ (Joz 1,3). Zemi, kterou jim Bůh dal, měli zdědit svýma nohama. Když pak vykročili, zemi zdědili.

Z toho vyplývá tajemství zhmotnění Kristovy dokonalosti. Bůh nám již dal to, čím Kristus „je“, co Kristus „má“ a co Kristus „učinil“ – to vše je již naše. Na nás je, abychom vše, čím Kristus je, co má a co učinil, prožili. Není jiná možnost, jak toto vše prožít, než uznat, že kenaanská země je dobrá. Budeme-li ochotni svýma nohama uvést ve skutečnost každou píď Boží země, skutečně zjistíme, že se ujímáme dědictví země, kterou nám Bůh dal. Bůh dává; my věříme a přijímáme. Toto je fakt, víra a prožitek.

DEFINICE

 

Fakt

Fakty jsou Boží zaslíbení, Boží vykoupení, Boží činy a Boží bezplatné dary.

 

Víra

Víra ukazuje, jakým způsobem člověk věří v Boha, spoléhá na Boží dílo a vykoupení a hlásí se o to, co Bůh zaslíbil. Je to jakési zpracovávání a postoj, jimiž se Boží fakta proměňují v prožitky člověka.

 

Prožitek

Prožitek je správný způsob žití věřících, který získávají skrze víru v Boha. Je vyjádřením Kristova života praktikovaného v žití věřících. Prožitek je uvádění všech Kristových činů a vítězství ve skutečnost. Je praktickým užitím Božích fakt, jejich projevováním a žitím navenek. Do této kategorie patří příběhy všech svatých uvedené v Bibli.

Nejen ti, kteří učí, ale všichni věřící musí znát vzájemné vztahy mezi faktem, vírou a prožitkem. Jinak budou žít zmateně, budou mít zmatená učení a při čtení Bible budou nalézat mnoho rozporů a zdánlivých nesrovnalostí.

Obávám se, že doposud jsem ještě jasně neuvedl učení Bible. Proto chci předložit jako důkaz několik významných biblických doktrín.

My křesťané jsme uvěřili v zástupnou smrt Pána Ježíše a prožili účinek Jeho vykoupení. Vykoupení je prožitek prohříšníky; my křesťané jsme již byli vykoupeni. Pro nás je vykoupení prožitkem minulosti. My již vlastně nemáme zapotřebí o něm více hovořit. Avšak pro znázornění vztahu mezi faktem, vírou a prožitkem a abychom si ukázali jejich souvislost a důležitost, nejprve použiji jako příklad prožitek, který jsme již všichni prožili.

 

VYKOUPENÍ

Vykoupení je velmi důležitá doktrína, kterou bychom měli pochopit. Vykoupení našeho Pána Ježíše se vztahuje na celý svět. Toto tvrzení se opírá o následující verše:

Beránek Boží, který snímá hřích světa (J 1,29).

Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna (J 3,16).

On je smírčí obětí … za hříchy celého světa (1J 2,2).

Který dal sám sebe jako výkupné za všechny (1Tm 2,6).

Zachráncem všech lidí (1Tm 4,10).

Po přečtení těchto veršů vidíme, že Ježíšovo vykoupení je určeno celému světu. Každý na světě tedy může být spasen. Pánovo vykoupení je dokonaným faktem.

Bible však říká, že ne každý na světě je spasen. Kdo neporozumí učení o „víře“, se může domnívat, že člověk je spasen, ať věří v Pánovu zástupnou smrt nebo ne. Zdá se mu, že když Ježíš zemřel za celý svět, nikdo na světě již nemusí zemřít a není zapotřebí se starat, zda věří či nikoliv. To může vypadat velmi logicky, ale ve skutečnosti je to velmi nerozumné, neboť by to zprostilo hříšníky veškeré jejich zodpovědnosti. Kdyby tomu tak bylo, nemuseli by již věřící dále kázat evangelium.

Přestože Bible říká, že Kristus zemřel za svět, říká také, že spaseni budou ti, kdo věří. Svědčí o tom následující biblické citáty:

Aby každý, kdo v něho věří (J 3,15).

Kdo v něho věří …, kdo však nevěří (J 3,18).

Uvěř v Pána Ježíše (Sk 16,31).

Skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří (Ř 3,22).

Toho, kdo žije z víry Ježíšovy (Ř 3,26).

Jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno (1J 2,12).

Mohli bychom citovat mnoho dalších veršů, ale výše uvedená místa dostatečně dokazují, že člověk musí věřit. To znamená, že i když Kristus zemřel za svět, lidé ze světa musí stále ještě používat Jeho smrt a považovat ji za svou vlastní smrt. Jinak se jich Kristova smrt nebude týkat. Přestože Písmo říká: „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna“, nespokojuje se s tím. Hned nato uvádí: „Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ První list Timoteovi 4,10 říká: „V živém Bohu, který je Zachráncem všech lidí.“ Bůh poslal Svého Syna do světa, aby zemřel za lidi. Je tedy schopen být Spasitelem všech lidí. Je „Zachráncem … zvláště věřících“. To jsou ti, kteří uvěřili.

Poté co člověk uvěří, musí mít prožitky. Kdo uvěří v Boží fakt, musí tento fakt prožít. Zamyslete se prosím nad následujícími verši:

Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen (J 3,18).

Kdo … věří …, má život věčný (J 5,24).

Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16).

Ospravedlněni z víry (Ř 5,1).

Když tedy člověk uvěří, že spása, kterou pro něj Bůh připravil, je fakt, a když tuto spásu použije, je spasen.

 

SMRT S PÁNEM

Vysvětleme si nyní otázku faktu, víry a prožitku ve vztahu k naší smrti s Pánem. Pro věřící je právě tak důležité, aby porozuměli otázce smrti s Pánem, jako je důležité pro nevěřící, aby porozuměli otázce vykoupení.

Fakt: Když Kristus zemřel na kříži, nejenže zemřel za hříšníky, ale hříšníci zemřeli zároveň v Něm. Nejenže zemřel za hříchy, ale přinesl také smrt hříšníkům. Je faktem v Bohu, že hříšníci zemřeli s Ježíšem na kříži. Dokazují to následující verše:

Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli (2K 5,14).

A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován (Ř 6,6).

My, kteří jsme hříchu zemřeli (Ř 6,2).

Když se seznámíme s těmito verši, můžeme si uvědomit, že z Božího pohledu již byli věřící ukřižováni s Kristem. Pokud si věřící tento fakt neuvědomuje, bude se den co den snažit ukřižovat sám sebe a zjišťovat, že ať se snaží sebevíce, stále neumírá. Vůbec si neuvědomí, že jsme již mrtvi v Kristu. Neměli bychom se snažit ukřižovat sami sebe. Naopak, měli bychom Kristovu smrt uplatnit vírou a považovat Jeho smrt za svou smrt. Křest je projevem a uznáním víry. Projevuje a uznává fakt. List Římanům 6,3 říká: „Pokřtěni v jeho smrt.“ „Křest v smrt“ (v. 4 Kral.) je projevem a uznáním toho, že tuto smrt uplatňujeme skrze víru.

Jsme mrtvi, byli jsme s Kristem ukřižováni a naše smrt a naše ukřižování s Ním jsou fakta, avšak Boží Slovo nám ještě přikazuje: „Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu“ (Ř 6,11). Považovat se za mrtvé je skutkem víry. Nepovažujeme se za mrtvé, protože to nedokážeme. Ve dne v noci se můžeme snažit považovat se za mrtvé, ale jak to vlastně máme udělat? Čím více takto uvažujeme, tím více si totiž uvědomujeme, že jsme živi a že jsme schopni, ba dokonce náchylní, hřešit. Jedinou možností je „považovat se“ za mrtvé v Kristu. Kristova smrt je naší smrtí. Budeme-li mít tuto víru, budeme mít prožitek smrti s Pánem. Dobrým biblickým příkladem člověka, který měl prožitek smrti s Pánem, je Pavel. Řekl: „Křížem …, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět“ (Ga 6,14). Řekl také: „Abych poznal … účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti“ (Fp 3,10). A ještě řekl: „S Kristem jsem ukřižován“ (Ga 2,19). Má-li mít věřící prožitek – životní prožitek – smrti s Pánem, nemůže jej dosáhnout vlastními metodami. Musí se vydat Boží cestou, cestou faktu, víry a prožitku.

Je faktem, že věřící byli ukřižováni s Kristem. Věříte v tento fakt? Jste ochotni přijmout tento fakt a považovat se za mrtvé? Jestliže věříte, budete mít stejný prožitek smrti s Pánem jako Pavel.

Všechna biblická učení o způsobu, jakým Bůh jedná s člověkem, vycházejí z pořadí těchto tří věcí: faktu, víry a prožitku. Vše, co Bůh učinil, je dokonalé. Se světem jedná takovým způsobem, aby se naplnily všechny skutky ve prospěch světa, aby svět nemusel používat žádných lidských způsobů, ale naopak, aby je mohl pouhou vírou přijímat a dovolávat se jich. Jestliže Bůh nyní jedná s člověkem v milosti, nepotřebuje od něj žádné dílo (Ř 4,4). Tentýž princip platí i u zásadních doktrín, jakými jsou „posvěcení“ a „vítězství“.

 

POSVĚCENÍ

Posvěcení není naším dílem. Posvěcení pro nás vykonal Bůh. Bible říká: „Aby svou vlastní krví posvětil lid“ (He 13,12). „Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěceni“ (10,14 podle RcV). Posvěcení je dokonaný fakt. Díky tomu, že Ježíš zemřel, jsme posvěceni. Nicméně 1. list Petrův 1,16 nám přikazuje, abychom byli „svatí“. Proč nám to přikazuje? Protože věřící jsou sice posvěceni, ale toto posvěcení je faktem pouze pro Boha; není ještě prožitkem v životě věřících. Má-li být někdo posvěcen, musí uplatnit posvěcení vykonané Kristovou smrtí a přijmout je za své posvěcení. Teprve tehdy bude žít posvěceným životem.

 

VÍTĚZSTVÍ NAD SVĚTEM

Totéž platí, pokud jde o vítězství nad světem. Zaprvé, je zde dílo, které dokonal Kristus, jež je Božím faktem. Ježíš říká: „Já jsem přemohl svět“ (J 16,33). Zadruhé, je zde naše víra, neboť „to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1J 5,4). Když se člověk hlásí ke Kristovu vítězství jako ke svému vítězství, přemáhá svět. To je životní prožitek, který přichází poté, co jsme uvěřili. Fakta jsou skutky Boha, víra je naše spoléhání na Boží skutky, zatímco prožitky jsou to, co nás v životě potkává po duchovní stránce. Tímto principem se řídí nejen posvěcení; řídí se jím také mnohé další doktríny o Božím jednání s člověkem.

Všechna Boží fakta jsou skutky Boha; nepocházejí z lidských zápasů. Boží fakta, jako posvěcení a vítězství, nemohou vykonávat věřící žádnými modlitbami, skutky, sebezapíráním, svatostí, milosrdnými dary ani plánováním. Může je vykonávat jedině Bůh. Bůh svěřil všechny Své počiny Kristu. Tato fakta si můžeme přisvojit pouze vírou; jinak ne.

Abychom porozuměli tomu, jak velký rozdíl je mezi Božím faktem a lidským prožitkem, zamysleme se nad jedním příkladem. Podle Božího faktu byla církev v Korintu posvěcena v Kristu (1K 1,2). Byla svatyní Ducha Svatého (6,19). Byla omyta (v. 11). Avšak v prožitku měli její členové „naprostý nedostatek“ (1K 6,7), protože křivdili a okrádali (v. 7-8) a hřešili proti Kristu (8,12). Příčinou bylo, že neuplatňovali milost (tedy Boží fakt), kterou pro ně Bůh připravil. Výsledkem byla ztráta. Vysoké postavení, které jsme fakticky obdrželi, nemůžeme získat pomocí vlastního úsilí, píle, zasazování ran vlastnímu tělu ani předstírání. Tento praktický prožitek nezískáváme vlastním úsilím. Abychom prožili skutečnost faktu, který pro nás Bůh připravil, stačí, když vírou uplatníme nárok na to, co pro nás Pán vykonal, a budeme to považovat za své. Dokonalá a pravá víra je taková, která denně potvrzuje skutky (tedy fakta), které Pán vykonal. Tím, že vznášíme nárok, denně potvrzujeme vše, co pro nás Pán vykonal, to jest potvrzujeme, že všechny tyto činy v nás účinkují. Pak, když přijde pokušení, budeme tyto činy prožívat, jako bychom již dosáhli postavení (faktu), které nám Pán dal. Budeme-li tak jednat, dostaví se prožitek.

Věřící, který je na vysoké duchovní úrovni, není na této úrovni sám  ze sebe. Na vysokou úroveň jej povyšuje to, že uplatňuje nároky. Duchovní prožitky věřících nevznikají samy od sebe. To znamená, že mají určitý podklad; neexistují samy o sobě ani samy o sobě nevznikají. Prožitek duchovního života věřících je plně založen na faktech, která pro ně Bůh vykonal. Fakta jsou základ, prožitek je čin a víra je proces. Jinými slovy, fakta jsou příčina, víra je cesta a prožitek je následek. Prožitek duchovního života věřících je pouze konečným výsledkem, konečným dovršením. K tomu, aby věřící mohli mít duchovní život vysoké úrovně, je nejprve zapotřebí dokonalého díla Pána Ježíše jako jeho zdroje. Je naprosto vyloučeno, aby se věřící snažil být posvěcen, vítězit či zemřít vlastním úsilím. Posvěcení, vítězství, smrti a tak dále se nedá dosáhnout vlastním úsilím. Jejich zdrojem je (1) potvrzování posvěcení, vítězství a smrti našemu já v Pánu Ježíši Kristu a (2) praktickým prožíváním těchto věcí vírou, že jsme spojeni s Pánem Ježíšem v životě a že budemestejně posvěcení, vítězní a mrtví svému já jako Pán Ježíš. Pán Ježíš se již octl tváří v tvář každému prožitku, jaký jsme měli a budeme mít. Uplatňovat nárok vírou znamená považovat za své vlastní vše, co má Pán Ježíš, a postojem a chováním víry uplatňovat vše, co jsme si připočítali jako milost.

Nikdy přitom nesmíme zapomínat na Ducha Svatého. Proč se stává Boží fakt prožitkem člověka skrze jeho víru? Díky působení Ducha Svatého. Když uvěříme v Boží fakta uvedená v Bibli a budeme se o ně hlásit, Duch Svatý na nás vloží veškeré milosti, které pro nás Bůh vykonal v Kristu, a učiní je pro nás skutečností v našem životě. Tak se stanou našimi osobními prožitky. Víra, která potvrzuje a uplatňuje nárok, otevírá dveře k tomu, aby Duch Svatý působil a uplatňoval v našem životě vše, co vykonal Pán Ježíš, a my tak získáváme praktický prožitek. Působení Ducha Svatého je založeno na Božích faktech. Duch Svatý pro nás žádný fakt nevykonává; pouze činí věci, které již byly vykonány, skutečnými a živými v našem životě. Bůh vykonal všechna fakta v Kristu. Na nás je, abychom je potvrdili a uplatnili na ně nárok a abychom spoléhali, že Duch Svatý vloží do našeho života, co Bůh vykonal, abychom tak měli duchovní prožitky.

 

© 2007 Living Stream Ministry
První vydání - 2007

Prejdite do: 
Tagy: