SLUŽBA CÍRKVE MODLITBOU

SLUŽBA CÍRKVE MODLITBOUObrázok

„Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok. Jestliže je neposlechne, pověz to shromáždění; jestliže však neposlechne ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.

 Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi. Amen, opět vám pravím: shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o niž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,15-20)

Těchto několik veršů můžeme rozdělit do dvou částí. První část tvoří verše 15-17, druhou část verše 18-20. Čteme-li pozorně, zjistíme, že obě tyto části spolu souvisí. Verše 15-17 se týkají jedné konkrétní věci, kdežto verše 18-20 odkazují na všeobecně platnou zásadu. Zatímco verše 15-17 hovoří o jednom konkrétním případu, jímž je třeba se zabývat, verše 18-20 se týkají všeobecné zásady, kterou by si měl člověk osvojit. Třebaže se ve verších 15-17 nejprve popisuje případ a teprve potom je ve verších 18-20 uveden princip, jsou verše 18-20 důležitější. Jinými slovy, první část citátu platí pro konkrétní případ, kdežto druhá část obsahuje významnou všeobecně platnou zásadu. Způsob, jakým má být řešen případ v první části, je založen na principu uvedeném v části druhé. Druhá část je základem, v první části se na tomto základě pouze řeší jistá záležitost.

Ve verších 15 až 17 nám Pán Ježíš říká, co by se mělo udělat, když bratr zhřeší proti bratru. To první, co by se mělo udělat, je napomenout hřešícího bratra. Nedá-li si však říci, pak bratr, který byl poškozen, by měl přivést jednoho nebo dva bratry, aby chybujícího napomenuli. Jestliže si ani pak nedá říci, měl by o tom být zpraven sbor. Pokud však tento bratr odmítne uposlechnout i církev, mělo by se s ním zacházet jako s pohanem a celníkem. Když Ježíš Kristus uvedl tento případ, řekl: „Amen, pravím vám...“ Měl tím na mysli, že bychom měli takto jednat proto, že jde o podstatné věci a o důležitou zásadu. Můžeme tedy říci, že verše 18-20 jsou základem veršů 15-17.

Nebudeme hovořit o případu uvedeném ve verších 15-17. Pokusíme se z něj vyvodit obecně platnou zásadu. Musíme mít totiž na zřeteli, že takto bychom měli řešit nejen případy, kdy se proti nám proviní náš bratr, ale tisíce dalších záležitostí. Teď se zamyslíme nad tím, co nám chce Bůh sdělit druhou částí citátu.

ZEMĚ OVLIVŇUJE NEBESA

V 18. verši Pán říká: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.“ Co je zvláštního na tomto verši? Je to tvrzení, že dříve než dojde k činu na nebi, musí dojít k činu na zemi. Není to nebe, které svazuje jako první, je to země. A nikoli nebe, ale země rozvazuje jako první. Teprve potom, co svazuje země, svazuje i nebe, a potom co rozvazuje země, rozvazuje nebe. Čin na nebi je totiž ovládán činem na zemi. Vše, co odporuje Bohu, musí být svázáno, a vše, co je s Bohem v souladu, musí být rozvázáno. Vše, ať to má být svázáno či rozvázáno, by mělo být založeno na tom, zda to bylo svázáno či rozvázáno na zemi. Čin na zemi předchází činu na nebi. Země ovládá nebesa.

To, jak země ovlivňuje nebesa, vidíme na několika příkladech ze Starého zákona. Mojžíš se postavil na vrchol pahorku a kdykoli zvedl ruce, vítězil Izrael. Když však měl ruce spuštěné, vždy vítězil Amálek (Ex 17,9-11 EP). Kdo rozhodoval o vítězství na úpatí pahorku? Byl to Bůh nebo Mojžíš? Bratři a sestry, musíme chápat zásadu, podle níž Bůh jedná, a získat klíč k jeho jednání. Bůh nemůže učinit to, co chce, pokud tomu nechce člověk. Nemůžeme Boha nutit, aby dělal to, co nechce, ale můžeme mu zabránit v tom, co učinit chce. O vítězství rozhodl Bůh v nebi, ale před lidmi rozhodl o vítězství Mojžíš. Pravda, Bůh na nebesích chtěl, aby zvítězil Izrael, ale kdyby byl Mojžíš na zemi nezvedl ruce, byl by Izrael prohrál. Když ruce zvedl, Izrael vítězil. Země tedy ovlivňuje nebesa.

U proroka Ezechiele 36,37 čteme: „Toto praví Panovník Pán: Opět budu izraelskému domu odpovídat na dotazy a prokážu jim toto: Rozmnožím lidi jako ovce.“ Bůh má v úmyslu rozmnožit izraelský národ tak, aby jich bylo tolik jako ovcí ve velkém stádě. Ti, kteří neznají Boha, řeknou: „Chce-li Bůh rozmnožit izraelský dům jako ovce, může to klidně udělat. Kdo by mu v tom mohl bránit?“ Ale v tomto verši se říká, že než to Bůh učiní, musí se ho izraelský národ nejdříve dotazovat. Je tu jasná zásada: I když Bůh v nějaké věci rozhodne, nevykoná své rozhodnutí ihned. Rozmnoží izraelský dům až poté, co bude požádán. Chce, aby země ovlivňovala nebesa.

U Izajáše 45,11 jsou velmi zvláštní slova: „Takto hovoří Pán, Svatý Izraele a jeho Tvůrce: Ptejte se mě na věci, které přicházejí ohledně mých synů, a ohledně činnosti mých rukou přikazujte mi.“ (přeloženo z angl.) Bratři a sestry, není to zvláštní výrok? Bůh zde říká, že ve věci jeho synů a práce jeho rukou mu můžeme přikazovat. Téměř bychom se báli použít slovo „přikazovat“.

Jak může člověk přikazovat Bohu? Všichni, kdo znají Boha, si uvědomují, že se člověk vůči Bohu nemůže chovat zpupně. Ale Bůh sám říká: „Ohledně mých synů, a ohledně činnosti mých rukou přikazujte mi.“ Když říkáme, že země řídí nebesa, máme na mysli právě toto. Neznamená to však, že nutíme Boha, aby činil to, co sám nechce. Naopak to znamená, že můžeme Bohu přikázat, aby učinil to, co chce učinit. V takovém postavení se tedy nacházíme. Teprve když známe Boží vůli, můžeme Bohu říci: „Pane Bože, chceme, abys učinil to a to. Máme jistotu, že bys to měl učinit. Pane Bože, musíš to učinit.“

Takovými silnými a mocnými slovy můžeme Bohu předkládat své modlitby. Musíme ho prosit, aby nám otevřel oči, abychom viděli všechno, co Bůh v tomto věku činí. Všechno jeho konání v tomto věku vychází z uvedené situace. Nebesa chtějí něco učinit, ale neučiní to sama – čekají, dokud to neučiní země. Teprve poté, co to učiní země, učiní to i nebesa. I když je země až na druhém místě, je současně i na místě prvním. Než učiní krok nebesa, musí učinit krok země. Bůh chce, aby země hýbala nebesy.

SOULAD VŮLE

Někdo z vás by si mohl položit otázku, proč Bůh chce, aby země ovlivňovala nebesa. Chceme-li tomu porozumět, musíme mít na paměti, že Bůh je omezen časem. Čas se týká úseku mezi dvěma věčnostmi. Existuje totiž minulá věčnost a budoucí věčnost. Mezi těmito dvěma věčnostmi je čas. V úseku nazývaném čas je Bůh omezen. Nemůže pracovat tak svobodně, jak by chtěl. S tímto omezením se Bůh setkal, když stvořil člověka. Podle 2. knihy Mojžíšovy 2 Bůh stvořil člověka a obdařil ho svobodnou vůlí.

Bůh i člověk mají vůli. Kdykoli vůle člověka není totožná s vůlí Boží, je Bůh omezen. V této místnosti je stůl, židle, podlaha a strop. Když sem někdo vstoupí, může si dělat, co se mu zachce. Stůl, židle, podlaha ani strop ho nebudou moci omezovat. Bůh je mocný. Může dělat cokoli. Kdyby země byla naplněna bezduchou hmotou, nebyl by Bůh omezován. Avšak jednoho dne Bůh stvořil člověka.

Člověk, kterého stvořil, nebyl jako kus kamene nebo dřeva. Nebyl to stůl nebo židle, jež by Bůh mohl postavit tam či onam podle své vůle. Člověk, kterého Bůh stvořil, měl svobodnou vůli. Mohl se rozhodnout, že bude poslouchat Boží slovo, nebo se mohl rozhodnout ho neposlouchat. Bůh člověku nevnutil povinnost poslouchat. Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí a tento člověk pak omezil vůli Boží. Bůh již nemohl jednat, jak sám chtěl. Musel se ptát, zda člověk chce stejnou věc jako Bůh a zda je ochoten dělat totéž co on.

Bůh nemůže zacházet s člověkem jako s kamenem nebo s kusem dřeva, se stolem či s židlí, neboť člověk má svobodnou vůli. Od toho dne, kdy Bůh člověka stvořil, si člověk mohl zvolit, zda dovolí Boží moci, aby jednala, či zda jí jednání znemožní. Proto hovoříme o tom, že v čase, tj. v období mezi dvěma věčnostmi, je Boží moc omezena člověkem.

Bůh je ochoten přijmout omezení v čase, neboť chce získat harmonickou vůli v druhé věčnosti. Chce, aby svobodná vůle člověka byla v souladu s Boží vůlí. To je Boží chlouba. Položíte-li knihu na stůl, zůstane na stole. Položíte-li ji na poličku, zůstane na poličce. Neprotiví se vám. Ale i když se neprotiví, nemůže vás tím uspokojit, protože nemá svobodnou vůli a je zcela pasivní. Bůh nechce, aby člověk, kterého stvořil, byl jako kniha, kterou se dá libovolně manipulovat.

Chce sice, aby mu byl člověk plně podřízen, současně ho však obdařil svobodnou vůlí. Chce, aby se na základě svobodné vůle člověk rozhodl, že bude Boha poslouchat. To je Boží záměr. To je Boží chlouba! V budoucí věčnosti se svobodná vůle člověka spojí s věčnou vůlí Boží. Tehdy nastane čas, kdy se věčná Boží vůle naplní a svobodná vůle člověka dospěje do souladu s ní. Každý člověk má svobodnou vůli. I v budoucí věčnosti bude člověk mít svobodnou vůli, která však bude stát na straně Boha. Člověk bude stále mít schopnost Bohu oponovat, avšak oponovat mu nebude. Aleluja! I když člověk bude moci Bohu oponovat, neudělá to. Bude dělat to, co chce Bůh. Tento soulad vůle je Boží chloubou!

I když v budoucí věčnosti bude vůle člověka svobodná, bude v souladu s Boží vůlí a nebude existovat žádná vůle, která by nebyla podřízena Boží moci. V čase však je Bůh člověkem omezen. Člověk nedělá to, co Bůh chce, nebo z toho dělá jen málo. Bůh může chtít, aby něco bylo velké, ale člověk chce, aby to bylo malé. Nebo naopak, Bůh může chtít, aby něco bylo malé, ale člověk si přeje, aby to bylo velké.

Bůh nemá vůbec žádnou svobodu! Boží činy jsou v čase ovlivňovány člověkem. Toto konstatování se vztahuje na církev. Veškeré Boží jednání je omezeno církví v čase, neboť církev představuje člověka v budoucí věčnosti. Církev na zemi obhajuje Boží vůli. Jestliže církev doroste Boží vůle, pak Bůh nebude omezen. Pokud ovšem církev Boží vůle nedoroste, Bůh bude omezen. Bůh činí to, co chce činit, skrze církev. Církev zaujímá postavení, jaké bude člověk zaujímat na věčnosti. Potom, i když lidská vůle bude svobodná, bude člověk plně stát na straně věčné Boží vůle. Církev přijímá toto postavení předem.

Bůh se dnes vyjadřuje skrze tělo Kristovo tak, jak se ve věčnosti bude vyjadřovat skrze nový Jeruzalém, Beránkovu nevěstu. I když má církev svobodnou vůli, podřizuje ji Boží autoritě, jako by ani žádná jiná vůle neexistovala. To umožňuje Bohu, aby činil, co chce. Když dnes církev svou vůli podřídí vůli Boží, bude Bůh jednat stejně, jako tomu bude ve věčnosti. Bude jednat stejně, jako tomu bude, až proti němu nebude stát žádná jiná vůle. To je Boží sláva!

Nyní chápeme, jaké postavení zaujímá před Bohem církev. Nemůžeme snižovat církev natolik, abychom se o ní vyjadřovali jako o pouhém shromáždění. Nikoli. Církev je skupina lidí vykoupených Kristovou krví a obnovených Duchem svatým, lidí, kteří poručili sami sebe do rukou Božích a kteří jsou ochotni přijímat a konat Boží vůli a svědčit o Bohu na zemi.

Měli bychom pochopit, že Bůh pracuje podle určitého zákona. Jelikož na zemi existuje svobodná vůle, Bůh ze své vůle člověka nezničí. Bratři a sestry, nemyslete si, že to je něco podivného. Je to fakt. Bůh je na nebesích, přesto však je veškeré jeho pozemské dílo možné jen tehdy, když je na zemi vůle, která s tímto dílem souhlasí, a je rozhodnuta jednat v jeho prospěch. Bůh nechce ignorovat vůli člověka na zemi. Nebude ji potlačovat a jednat nezávisle na ní. Vše, co se týká Boha, může být uskutečněno pouze tehdy, je-li na zemi vůle, která s ním spolupracuje. Když jedná země, jedná i Bůh. Když země rozhodne, Bůh jedná. Boží vůle a vůle člověka musí být harmonicky sladěny. Takový soulad vůle je Boží chlouba!

TŘI DŮLEŽITÉ ZÁSADY

Bylo již řečeno, že Boží vůle se vztahuje na všechno. Bůh přesto nejedná nezávisle. Nebude dělat nic sám od sebe. I když Bůh má vůli, chce, aby svobodná vůle na zemi byla odezvou jeho vlastní vůle ještě předtím, než sám něco učiní. Jestliže určitá vůle je pouze na nebi, Bůh neučiní nic. K činu ze strany nebes dochází na zemi jen tehdy, chce-li země totéž co nebesa. Říká se tomu služba církve. Bratři a sestry, služba církve není jen kázání evangelia. Neznamená to, že bychom neměli kázat evangelium.

Znamená to, že služba církve nespočívá v samotném kázání evangelia. Služba církve znamená přinášet nebeskou vůli na zem. Jak církev přináší nebeskou vůli na zem? Tak, že se na zemi modlí. Modlitba není tak slabá a bezvýznamná, jak si možná někdo myslí. Není to něco, bez čeho se objedeme. Modlitba je čin. Modlitbou církev říká Bohu: „Pane Bože, my chceme tvou vůli.“ Modlitbou církev poznává Boží srdce a žádá o to, co má Bůh v srdci. Pokud to církev nedělá, není na zemi k velkému užitku.

Mnohé modlitby za duchovní povznesení, za účastenství Ducha svatého ani modlitby přímluvné nemohou nahradit ty modlitby, jež mají povahu práce či služby. Pokud jsou všechny vaše modlitby modlitbami za duchovní povznesení, za účastenství Ducha svatého a modlitby přímluvné, je to málo. Modlitba, která má povahu práce nebo služby, je taková modlitba, kdy stojíte na straně Boha a chcete to, co chce Bůh. Bratři a sestry, je-li modlitba pronášena podle Boží vůle, má velikou moc. Modlitbou církev zjišťuje Boží vůli a nahlas ji vyslovuje. Modlit se, to není jen Boha o něco prosit. To, že se církev modlí, znamená, že stojí na straně Boha a prohlašuje, že člověk chce to, co chce Bůh. Jestliže církev toto prohlásí, pak takové prohlášení bude účinné.

Nyní se budeme zabývat třemi významnými zásadami pro službu modlitbou, které uvádí Matouš 18,18-20.

Vyslovení Boží vůle

V 18. verši říká Pán: „Cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.“ Ke komu se Pán obrací? Má na mysli církev, protože v 17. verši se mluví o církvi a 18. verš je pokračováním 17. verše. Cokoli tedy církev sváže na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli církev rozváže na zemi, bude rozvázáno i na nebi. Toto je velmi důležitá zásada: Bůh jedná skrze církev.

Bůh nemůže dělat, co se mu zachce. Všechno musí dělat skrze církev. Bez církve nemůže Bůh dělat nic. Bratři a sestry, jde o velmi jednoduchou zásadu. Bůh sám od sebe nemůže učinit nic. Vedle jeho vůle totiž existuje ještě svobodná vůle. Bůh nemůže dělat nic, pokud s ním tato svobodná vůle nespolupracuje. Jak velkou moc má církev, tak velkou moc má i Bůh, neboť Boží moc je vyjádřena skrze církev.

Bůh vložil sám sebe do církve. Dosah církve je dosahem Boží moci. Má-li církev malou a omezenou moc, nemůže ani Bůh vyjádřit skutečný rozsah své moci. Vodárenská nádrž může být velká, ale máte-li doma jen malý vodovodní kohoutek, velké množství vody z něj nepoteče. Chcete-li větší přívod vody do domácnosti, musíte nainstalovat silnější trubku. Míra schopnosti církve rozpoznat Boží vůli určuje, nakolik se projeví Boží moc. Je to zřejmé z toho, jak se Bůh projevil v Kristu. Kristovy schopnosti ukazují, do jaké míry se projevil Bůh. Bůh se projevuje v církvi. Schopnost církve rozpoznat Boží vůli určuje, nakolik se Bůh projeví a nakolik ho lidé mohou poznat.

Bůh chce na zemi učinit mnoho věcí. Nejdříve však musí mít na své straně církev, aby je skrze ni mohl uskutečnit. Bůh sám od sebe nemůže dělat, co chce. Musí to dělat ve spolupráci s církví. Církev je prostředek, skrze nějž se Bůh vyjadřuje. Dovolte, abych znovu zopakoval, že církev je jako vodovodní kohoutek. Jestliže je kohoutek malý, pak množství vody protékající tímto kohoutkem nebude velké, i když je k dispozici tolik vody, co jí je v řece Jang-c’. Bůh chce zajisté pracovat v nebi, ale aby mohl něco dělat, musí čekat, až se k činu odhodlá země.

Je mnoho věcí, které chce Bůh v nebi svázat, ale je také mnoho věcí, které chce v nebi rozvázat. Bůh chce vidět mnohé lidi, věci a události, jež jsou proti němu, jako svázané, ale také chce vidět jako rozvázané mnohé duchovní, cenné, prospěšné a svaté věci, které pocházejí od něj. Otázkou je, zda jsou, či nejsou na zemi lidé, kteří by svázali to, co chce Bůh svázat, a rozvázali to, co chce Bůh rozvázat. Bůh chce, aby země ovlivňovala nebe. Bůh chce, aby církev ovlivňovala nebe.

To však v žádném případě neznamená, že Bůh není všemohoucí. Bůh je všemohoucí, ale aby mohl ukázat, že je opravdu všemohoucí, potřebuje nástroj jímž se spojí se zemí. Boží moc nemůžeme zvětšit, ale můžeme jí zablokovat. Člověk nemůže Boží moc zvětšit, ale může ji omezit. Nemůžeme od Boha žádat, aby udělal něco, co nechce, ale můžeme mu zabránit v tom, aby udělal to, co udělat chce. Nemůžeme od Boha žádat, aby udělal něco, co sám není ochoten udělat, avšak můžeme mu zabránit v něčem, co udělat chce. Bratři a sestry, pochopili jste to? Církev má moc, která ovládá moc Boží. To Bohu umožňuje jednat tak, jak chce, ale může mu to v jednání i zabránit.

Musíme mít oči otevřené, abychom viděli budoucnost. Jednoho dne Bůh rozmnoží církev tak, že se z ní stane nový Jeruzalém. V církvi se pak bude projevovat Boží sláva bez jakýchkoli překážek. Dnes však Bůh chce, aby církev rozvazovala na zemi dříve, než on rozváže v nebi. Chce, aby církev svazovala na zemi dříve, než on sváže v nebi. Nebe se nebude iniciativně ujímat práce. Jednání nebe následuje až po činu na zemi. Bůh se nebude chápat iniciativy. Bůh vychází z práce církve. Bratři a sestry, protože tomu tak skutečně je, uvědomme si, jaká odpovědnost leží na církvi!

Viděli jsme, že o konkrétním případu se hovoří v Matoušovi 18,15-17 a že významný princip je uveden až v následujících verších. Když bratr zhřeší proti bratru, může se stát, že nevyzná své hříchy nebo chyby. Možná, že neposlechne ani církev, když ho napomíná. Jestliže se to stane, církev s ním bude jednat jako s pohanem a celníkem. Zhřešivší bratr může říci: „Co si o sobě myslíte? Jak ze mě můžete dělat pohana nebo celníka? Přestanu prostě chodit do shromáždění. Je přece tolik jiných míst, která mohu navštěvovat.“ Co však říká Ježíš Kristus dále?

„Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.“ Pak tedy, jestliže se církev rozhodne, že bude některého člověka považovat za pohana, také Bůh na nebesích ho bude považovat za pohana. Bude-li církev na někoho pohlížet jako na celníka, pak také Bůh na nebesích na něj bude pohlížet jako na celníka. Jinými slovy, Bůh na nebesích učiní to, co na zemi učiní církev. Bude-li církev považovat některého bratra za pohana a celníka, pak ho tak bude vidět i Bůh na nebesích. Toto není jediný případ, který vychází z uvedené zásady. Stejná zásada se totiž vztahuje na tisíc dalších věcí. Tento případ je jen ilustrací toho, co všechno může církev vykonat. Ukazuje, o jak důležitou zásadu jde.

Církev je vyvolená Boží nádoba. Bůh vložil svou vůli do této nádoby, aby ji hlásala na zemi. Když země něco chce, chce to i nebe. Chce-li něco církev, chce to i Bůh. Z toho plyne, že Bůh nebude moci v nebi uskutečnit to, co chce, pokud bude jeho požadavek odmítnut v církvi.

Mnozí křesťané jsou neustále obtíženi nějakým břemenem. To břemeno nesou, protože se nemodlili. Je-li vodovodní kohoutek otevřen, vytéká z něj voda. Je-li však uzavřen, je přísun vody přerušen. Je tlak ve vodovodním potrubí větší, když je voda puštěna, nebo když je zastavena? Všichni víme, že tlak klesá, když vodu pustíme a stoupá, když ji zastavíme. Když se církev modlí, je to jako když otevřeme kohoutek. Čím více kohoutek otevřeme, tím nižší je tlak vody. Jestliže se církev nemodlí, je to stejné, jako když se zvyšuje tlak vody při uzavřeném kohoutku.

Chce-li Bůh něco uskutečnit, vloží břemeno na některého křesťana, nebo dokonce na celou církev. Jestliže se církev bude modlit a plnit tak svou povinnost, bude cítit uvolnění. Čím více se církev bude modlit, tím větší uvolnění pocítí. Modlí se jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, a cítí se stále volněji. Jestliže se nebude modlit, bude se cítit stísněně a bude pociťovat tíhu břemene. Jestliže se ani pak církev nebude modlit, zadusí se. Bratři a sestry, cítíte-li se obtíženi a stísněni, nesplnili jste svou službu vůči Bohu. Bůh na vás naléhá. Zkuste se modlit půl hodiny, hodinu. Tlak se uvolní a pocítíte úlevu.

Co tedy znamená služba církve modlitbou? Znamená to, že Bůh sděluje církvi, co chce udělat a církev na zemi se za to modlí. Taková modlitba není prosbou, aby Bůh učinil to, co chceme my. Prosí ho, aby uskutečnil to, co chce sám učinit. Bratři a sestry, církev má hlásat Boží vůli na zemi. Na zemi říká církev jménem Boha: „Toto chci.“ Jestliže církev v tomto ohledu selže, nebude Bohu příliš užitečná. Nebude-li církev úspěšná v tomto ohledu, pak nebude příliš užitečná, i když všechno ostatní v ní bude dobré. Největším přínosem církve je to, že zastupuje Boží vůli, která má být uskutečněna na zemi.

Soulad v Duchu svatém

Poznali jsme, že církev by měla svazovat, co chce Bůh svázat a rozvazovat, co chce Bůh rozvázat. Jak vůbec církev svazuje a rozvazuje? Pán v Matoušovi 18,19 říká: „Skutečně, říkám vám, že jsou-li na zemi dva, mezi nimiž je soulad v každé věci, pak každá věc, o niž poprosí, bude jim dána Otcem, který je v nebi.“ (přeloženo z angl.) Verše 18 i 19 se týkají země a nebe. Podle 18. verše, když země svazuje, svazuje i nebe, a když země rozvazuje, rozvazuje i nebe. V 19. verši se říká, že oč člověk poprosí na zemi, bude splněno Otcem v nebi.

Ježíš Kristus zde klade důraz nikoli na to, že při prosbě musí panovat soulad, ale na to, že nejprve musí panovat soulad v názoru na každou věc, a pak teprve lze o nějakou věc prosit. V původním jazyce „každá věc“ patří jak k slovu „soulad“ tak ke slovům „o niž poprosí“. Pán nemá v úmyslu říkat člověku, aby modlitba za určitou věc probíhala za souladu, ale aby se soulad týkal každé věci. Panuje-li všeobecný soulad, pak náš nebeský Otec uskuteční jakoukoli věc, o niž poprosíme. Toto je jednota Těla, jednota v Duchu svatém.

Kdyby naše přirozenost nebyla přemožena, měli bychom pocit, že jsme něčím mimořádným, protože nás poslouchá dokonce i nebe. Myslíte, že nebesa vám budou naslouchat, nejste-li v jednotě s Duchem svatým a nemodlíte-li se v souladu s Duchem svatým? Je-li tomu tak, nebesa nesvážou, co vy svážete, ani nerozvážou, co vy rozvážete. Sami nemůžete přimět nebesa k tomu, aby rozvazovala a svazovala. Myslet si něco takového by bylo bláhové. Pán říká: „Jsou-li na zemi dva, mezi nimiž je soulad v každé věci, pak každá věc, o niž poprosí, bude jim dána Otcem, který je v nebi.“ Znamená to, že je-li mezi dvěma lidmi takový soulad či harmonie jako v hudbě, pak cokoli, oč poprosí, bude jim dáno jejich nebeským Otcem. Taková modlitba vyžaduje, aby v těch, kteří se modlí, byl přítomen Duch svatý.

Bůh vás musí přivést až k tomu, že popřete, co sami chcete, a chcete jen to, co chce on. Také někdo další musí být Bohem přiveden k tomu, aby popřel, co sám chce, a chtěl jen to, co chce Bůh. Když budete oba přivedeni do tohoto bodu a budete sladěni jako v hudbě, pak cokoli, oč poprosíte, vám nebeský otec dá. Bratři a sestry, nemyslete si, že pokud budete mít stejné názory, budou vaše modlitby vyslyšeny. Mezi těmi, kteří mají stejné názory, dochází často k napětí a k neshodám. Stejné cíle ještě nejsou zárukou toho, že nebude docházet k neshodám. Dejme tomu, že se dva lidé snaží kázat evangelium, ale při kázání se o něm přou.

Nebo se třeba dva lidé snaží pomáhat jiným, ale při tom mají mezi sebou neshody. Stejné cíle ještě nejsou zárukou souladu. Musíme si uvědomit, že není možné dosáhnout souladu v těle. Jestliže se někdo ve svém pozemském životě řídí Bohem a žije v Duchu svatém a někdo jiný také žije v Duchu svatém a oba žijí v Kristu, pak jde o soulad i stejné názory a modlitba je souzvukem.

Tato pravda má dva aspekty. Jednak je to soulad týkající se jakékoli věci a jednak je to modlitba týkající se jakékoli věci. K takovému souladu nás Bůh musí přivést. Křesťanský soulad lze nalézt pouze v těle Kristově, nikde jinde. Soulad je něco, co se nalézá v těle Kristově. Jen v těle Kristově není zápolení, jen v těle Kristově je soulad. Když náš přirozený život ovládne Pán a budeme dovedeni k tomu, že skutečně poznáme tělo Kristovo, pak budeme v souladu. Když se pak shromáždíme ke společné modlitbě, naše modlitba bude harmonická. Budeme-li stát na harmonickém základě, pak vše, co budeme dělat, bude harmonické.

Když mezi námi bude soulad pokud jde o věci kolem nás, můžeme být hlasateli Boží vůle. Bratři a sestry, když hodláte za něco se modlit a přitom máte rozdílné názory, musíte být opatrní. Mohli byste se dopustit chyby. Ale sejde-li se celé církevní shromáždění a je v nějaké věci zajedno, pak je tato věc určitě tím, co mají nebesa v úmyslu vykonat. Musíme věřit církvi.

Měli bychom mít na paměti, že modlitba není tím prvním krokem. Modlitba nastupuje, až když dosáhneme souladu. Má-li mít modlitba církve na zemi povahu služby, musí se každý křesťan učit před Pánem odmítat světský život. Jinak nemá modlitba smysl. To, co říká Pán, má velký význam. Neříká, že nás Otec vyslyší, budeme-li se modlit v jeho jménu. Neříká ani, že Otec vyslyší jeho, když se za nás bude modlit. Říká: „Jsou-li na zemi dva, mezi nimiž je soulad v každé věci, pak každá věc, o niž poprosí, bude jim dána Otcem, který je v nebi“.

Je-li mezi námi soulad, bude pro nás nebe otevřeno. Jestliže jeden bratr urazí druhého a věc ještě nebyla předložena církevnímu sboru, aby zjednal nápravu, pak ten, který byl uražen, by měl druhého napomenout za přítomnosti jednoho nebo dvou dalších bratrů. Než se případem začne zabývat církev, měl by poškozený přizvat jen dva bratry. To neznamená, že tito dva bratři budou věc chápat jinak než církev. Znamená to, že ti dva bratři to posoudí nejdříve a pak teprve stejnou věc posoudí církev. Jinými slovy, ti dva bratři stojí na principech církve. Pán Ježíš tím myslel, že dva z nás na zemi jsou totéž jako církev na zemi. Názor těch dvou bratrů je totožný s názorem církve. Toto je výsledek služebné modlitby. Než dosáhnou stejného názoru, musí mezi nimi být nejdříve soulad v každé věci a musí se za určitou věc modlit.

Služba církve modlitbou znamená, že na zemi církev pronáší takové modlitby, po kterých dojde k činu v nebi. Bratři a sestry, musíme mít na paměti, že modlitbu v duchu 18. kapitoly Matoušova evangelia nemohou nikdy zastoupit modlitby za duchovní povznesení ani osobní modlitby. V modlitbách často můžeme prosit Boha, aby nám dal to, čeho se nám nedostává, a on naši modlitbu vyslyší. Osobní modlitby mají své místo. Často cítíme, že Bůh je nám nablízku. Díky Pánu, že slyší naše modlitby za duchovní růst.

Takovými modlitbami bychom neměli pohrdat. Připouštíme, že je chyba, když křesťan nedostane odpověď na svou modlitbu, a je také chyba, když necítíme Boží přítomnost. Osobním modlitbám a modlitbám za svůj duchovní růst bychom měli věnovat pozornost. To platí zvláště o mladých křesťanech. Jestliže se nemodlí tyto modlitby, nemohou jít řádně dál. Musíme však mít na zřeteli to, že modlitby nejsou jen věcí jednotlivců a nejsou jen modlitbami za duchovní povznesení. Modlitba je služba a práce. Modlitba, o které mluvíme, je službou církve na zemi – je to práce církve. Za modlitbu je církev odpovědna Bohu. Modlitbou církev otevírá nebeské propustě. Modlitba církve znamená, že církev se nejdříve modlí za to, aby se vyplnilo, co Bůh chce udělat a bylo tak dosaženo Božího cíle.

Služba církve je službou Kristova těla. Služba Kristova těla je modlitba. Není to jen modlitba za duchovní povznesení a za osobní potřeby, ale za „nebe“. Tato modlitba například říká lidem, že se některý člověk odloučil od Boha, že neuposlechl, když ho jeden nebo dva či tři bratři napomenuli, a že se neřídil ani rozhodnutím církve. Bůh ho pak musí považovat za pohana a celníka. Ale neučiní to hned. Musí počkat, dokud to jako první neučiní církev. Bůh musí počkat na to, až církev ve své modlitbě označí toho bratra za pohana a celníka. Pak teprve učiní totéž na nebi. Jestliže církev na sebe vezme takovou modlitební povinnost, pak uvidí, že od toho dne život toho člověka a jeho duchovní cesta vyschne. Ukáže se, že od toho dne již nebude mít s Bohem nic společného. Bůh to chce učinit, musí však čekat, dokud se církev nebude modlit.

Bůh má v nebi připravené mnohé věci. Nemůže však žádnou z nich uskutečnit, neboť mezi nebem na zemí neexistuje koridor, kterým by mohly projít. V nebi je nahromaděno mnoho věcí. Bůh je však nemůže uskutečnit, neboť církev neuplatnila svou svobodnou vůli, nestojí na straně Boha a neplní to, co je jeho cílem. Bratři a sestry, musíte mít na paměti, že nejsvrchovanější a největší prací církve je „otvírat nebe“ pro uplatňování Boží vůle. A církev otvírá nebe pomocí modlitby. Nejde však o nějakou dílčí modlitbu. Jde o modlitbu jakožto službu, modlitbu jakožto práci. Bůh dává člověku zrak a otvírá mu oči, aby viděl Boží vůli. Když k tomu dochází, člověk zaujímá své místo a modlí se.

Pán Ježíš nám v těchto verších také ukazuje, že modlitby jednotlivců nefungují. Modlit se musí alespoň dva lidé. Jestliže nechápete toto, pak neporozumíte ani tomu, proč Pán říká, co říká. Všechny modlitby v Janově evangeliu jsou modlitbami jednotlivců. Jestliže u Jana (15,16 EP) je psáno: „a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu,“ pak není uvedena podmínka, kolika lidí se to týká. Ale v Matoušovi 18 je dána podmínka, že to musí být nejméně dva lidé. Pán říká doslova: “Jsou-li na zemi dva, mezi nimiž je soulad.“

Musí být alespoň dva, neboť to je otázka společenství. Jeden člověk to sám nemůže zvládnout. Jeden člověk nemůže vytvořit cestu pro Boží vůli. Musí být dva. Zásada dvou je zásada církve, zásada Kristova těla. I když jsou na této modlitbě zúčastněni jen dva, je soulad nezbytný. Mezi těmi dvěma musí být soulad a oba musí stát na základech Kristova těla. Musí znát život založený na Kristově tělu. Jejich jediným cílem je totiž říci Bohu: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, to je to, co chceme.“ Jestliže se církev takto modlí, pak vše, oč požádá, pro ni nebeský Otec učiní.

Bratři a sestry, když skutečně budeme stát na pozicích církve a přijmeme před Bohem odpovědnost za tuto modlitební službu církve, uvidíme, jak se Boží vůle uskutečňuje v církvi, jejímiž jsme údy. Jinak bude vše marné. Ať už je modliteb hodně nebo málo, nejdůležitější je, aby to byly silné modlitby. Co Bůh učiní, je poměřováno velikostí modlitby, kterou předkládá církev. Boží moc nemůže přesáhnout modlitbu církve. Moc, kterou Bůh má, může být jen tak velká, jak silná je modlitba církve. To neznamená, že Boží moc v nebi je omezena.

V nebi je Boží moc neomezená. Ale na zemi se Boží moc projeví do té míry, jak se církev modlí. Velikost modliteb, které církev přináší, bude určovat míru projevené Boží moci. Z toho vyplývá, že církev se musí učit předkládat silné modlitby a velké prosby. Modlitba církve je často velmi slabá – zahrnuje totiž do svých modliteb jen nicotné problémy. To nestačí. Je třeba, aby církev přinášela silné modlitby a velké žádosti. Jelikož církev předstupuje před Boha, který je tak bohatý, nesmí předkládat slabé modlitby a malé žádosti. Jelikož církev předstupuje před Boha, který je tak bohatý, musí se dít velké věci. Prokáže-li církev před Bohem malé schopnosti, omezí projevy Boží moci na zemi.

Víme, že problém pokušení není zcela odstraněn a že satan nebyl dosud svržen do propasti. Bůh musí získat nádobu pro své svědectví, než bude moci vykonat, co se rozhodl vykonat. Aby církev Boha zjevila, musí mu předkládat velké modlitby. To je její služba. Bratři a sestry, nevím, zda Bůh, když shlíží na naše modlitební shromáždění, může říci, že tato církev koná modlitební službu. Nejde o to, jak často se modlíme, ale o to, jakou váhu mají naše modlitby. Jestliže si uvědomíme, jakou odpovědnost za modlitbu církev nese, pak pochopíme, že naše modlitby nejsou dost velké. Omezujeme jimi Boha a maříme jeho práci. Znamená to, že církev opustila svoji povinnost, a to je velmi smutné.

Jde o toto: může Bůh získat církev, která věrně koná svou službu? Záleží to na tom, zda jsme těmi, kdo jsou určeni k odmítnutí, nebo zda jsme skutečnými Božími nádobami, plnícími Boží cíle. Bratři a sestry, je třeba nahlas upozorňovat, že Bůh pozorně sleduje, zda církev věrně koná svou službu. Službou církve je modlitba – ne však slabá modlitba, ale modlitba, která razí cestu Bohu. Bůh koná své dílo, ale nejprve se církev modlí a připravuje Bohu cestu, kterou on pak jde. Církev se musí modlit velké, závažné a silné modlitby.

Modlitba k Bohu nemůže být přízemní. Jestliže se v modlitbě soustřeďujeme sami na sebe, na své osobní problémy, na své drobné prohry a nicotná vítězství, pak bude těžké otevřít cestu pro věčnou Boží vůli. Je mnoho věcí, které by nás měly vést k tomu, abychom stále víc hledali. Ale především modlitby by nás měly dovést do té největší hloubky.

To, že mezi dvěma lidmi má být soulad, nejsou jen prázdná slova. Není to žádná fráze. Nevíme-li, co je tělo Kristovo a nejsme-li v něm zakotveni, pak je zbytečné, že se společně modlí třeba dvě stě lidí. Známe-li tělo Kristovo a stojíme-li řádně na jeho základech, které nás vedou k tomu, abychom zapřeli sebe, neprosíme o věci, jež se týkají nás samých, ale o to, aby se na zemi děla Boží vůle. Taková modlitba je harmonická a Bůh v nebi vyslyší naše prosby pronášené na zemi.

Povšimněte si prosím významného slova „cokoli“ v 18. verši. V 19. verši je také cenný výraz „v jakékoli věci“. Pán Ježíš říká: „Cokoli svážete na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude již rozvázáno v nebi.“ Tato slova říkají, že nebe svazuje natolik, nakolik svazuje země, a rozvazuje natolik, nakolik rozvazuje země. Kapacita nebe se řídí kapacitou země. Neměli bychom mít strach, že kapacita země je příliš velká, protože kapacita nebes je vždycky větší.

Kapacita země se nikdy nemůže rovnat kapacitě nebe. Nebe chce vždycky svazovat víc, než svazuje země, a vždycky také chce rozvazovat víc, než rozvazuje země. Pán říká, že cokoli svážeme na zemi, bude již svázáno v nebi, a cokoli rozvážeme na zemi, bude již rozvázáno v nebi. Toto svazování a rozvazování neprovádějí jednotlivci. Dochází k němu, „shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci“. Jakákoli věc, o niž požádají, stane se jim od Otce, který je v nebesích. Bratři a sestry, Boží moc bude vždycky větší než naše moc. Vody v nádrži bude vždycky víc než v našem kohoutku. Vody ve studni bude vždycky víc než v našem vědru. Moc v nebesích nemůžeme nikdy změřit pohledem ze země.

Být shromážděni pospolu

V Matoušovi 18,20 Pán říká: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“ Toto je třetí a nejhlubší zásada. Verš 18 představuje jednu zásadu, ve verši 19 je uvedena další zásada a ve verši 20 je třetí zásada. Zásada obsažená ve 20. verši má širší platnost než zásada z 19. verše. V 19. verši čteme: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o niž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích.“ Proč? „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“

Proč je na zemi tak velká moc? Proč je modlitba v souladu tak mocná? Proč je modlitba tak mocná, panuje-li soulad mezi dvěma nebo třemi lidmi? Je tak mocná proto, že kdykoli se shromáždíme v Pánovo jméno, Pán je mezi námi! To je důvod souladu mezi námi. Verš 18 popisuje vztah mezi nebem a zemí. Verš 19 hovoří o modlitbě v souladu na zemi a verš 20 nám říká, jak můžeme takového souladu dosáhnout.

Jsme shromážděni pospolu. Není věcí našeho rozhodnutí, že se shromažďujeme – jsme shromažďováni. Je rozdíl mezi tím, když se scházíme, a tím, když jsme shromažďováni. Shromažďuje nás totiž Pán. Mnozí lidé přijdou na shromáždění jen jako diváci nebo pozorovatelé. To samozřejmě k ničemu nevede. Pán však promlouvá v nitru některých lidí a říká jim, že budou o něco ochuzeni, když toho dne nepřijdou. Ti, které Pán takto shromáždil, jsou shromážděni v jeho jméno – přicházejí kvůli Pánovu jménu. Kdykoli se tito bratři a sestry sejdou, mohou říci: „Jsem zde kvůli Pánovu jménu a proto, abych oslavoval Syna.

Nejsem zde kvůli sobě.“ Když se shromáždí všichni bratři a sestry pro jméno Páně, nastane jednota a soulad. Díky Pánu! Pokud přijdete na shromáždění kvůli sobě samým, pak soulad nenastane. Jestliže něco chcete ne proto, že to je vaše přání, ale proto, že to chce Pán, a pokud něco odmítnete ne proto, že se to nelíbí vám, ale proto, že to odmítá Pán, nastane soulad. Boží děti shromažďuje Pán ve své jméno. Pán říká, „tam jsem já uprostřed nich“. Pán je v jejich středu a vede je. Cokoli je pak svázáno na zemi, je svázáno v nebi, a cokoli se rozvázáno na zemi, je rozvázáno v nebi, protože Pán je vede a osvěcuje a protože Pán promlouvá a zjevuje. A cokoli je pak svázáno na zemi, je svázáno v nebi, a cokoli je rozvázáno na zemi, je rozvázáno v nebi. Je tomu tak proto, že Pán svazuje a rozvazuje společně s církví.

Proto se musíme učit tomu, jak před Pánem zapřít samy sebe. Pokaždé, když on nás přivede do shromáždění, musíme se učit hledat jeho slávu. Naše srdce musí být obrácena k jeho jménu a musí toužit, aby jeho jméno bylo vyvýšeno nad každé jméno a aby všechny modly byly svrženy. Jestliže tak učiníme, pak nás Pán povede. Bratři a sestry, to není pocit. To není teorie. To je fakt. Je-li církev normální, pak na konci každého shromáždění sama pozná, jestli byl Pán uprostřed shromážděných. Když je Pán uprostřed církve, církev je bohatá a silná. V takových momentech církev může svazovat i rozvazovat. Není-li však Pán uprostřed církve, není možné udělat nic. Jen církev může mít takovou sílu. Jednotlivci to nikdy nedokážou.

Kéž Bůh dá, abychom lépe porozuměli modlitbě a lépe se jí naučili. Nestačí jen osobní modlitby a modlitby za duchovní zbudování. Modlitby musí prosit za službu a práci. Nechť nám Pán dává sílu, abychom vždy, když se shromáždíme, mohli svou modlitbou pracovat a plnit modlitební službu církve. Tak může Pán uskutečnit to, co chce uskutečnit.

 

© 1997 Living Stream Ministry
První vydání -- červenec 1997

Prejdite do: 
Tagy: