OTÁZKA PRVNÍ
O MILOSTI
Jaký je význam milosti?
(1) Je to něco, co člověk dostává, protože si to zaslouží?
(2) Je to něco, co člověk dostává jako doplněk toho, co si zaslouží?
(3) Je to něco, co člověk nedostane, pokud si to nezaslouží?
(4) Je to něco, čeho člověk dostane méně, protože si víc nezaslouží?
(5) Je to něco, co činí příjemce dlužníkem?
(6) Je to něco, co přímo promíjí hříchy hříšníků?
(7) Je to něco, co přímo promíjí hříchy věřících?
Bible říká: „Neboť jste zachráněni milostí“ (Ef 2,8). Znamená to, že
(1) Bůh chce, aby člověk činil dobro, má-li být spasen?
(2) Bůh člověka spasí až tehdy, učiní-li člověk vše, co je v jeho moci?
(3) Bůh může člověku odepřít spásu, protože člověk není dobrý?
(4) Bůh může člověku odepřít spásu, protože je horší než jiný člověk?
(5) výraz „odvděčit se za milost“ je korektní?
(6) Bůh může zdarma odpustit hříšníkovi, protože s ním má slitování?
(7) Bůh může zdarma odpustit věřícímu, protože jej miluje?
ODPOVĚĎ
Člověk se dopouští velké chyby, když Boží srdce poměřuje svým lidským srdcem. Lidské srdce je srdcem zákona, nikoliv srdcem milosti. Boží srdce vždy považujeme za naprosto stejné jako své srdce, a proto Boží srdce chápeme nesprávně.
Musí nám být jasný význam milosti:
(1) Milostí člověk nedostává něco, co si zaslouží. List Římanům 4,4 říká: „Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti.“ Jinými slovy, milost znamená přijímat něco, co si nezasloužíme. Kdyby byla milost něčím, co si zasloužíme, byl by sám význam milosti naprosto vyprázdněn. Milost je milostí proto, že v ní není žádný prvek zásluhy. List Efezským 2,8 sděluje: „Neboť jste zachráněni milostí.“ Fakt, že jste byli spaseni, přestože si to nezasloužíte, ukazuje, že se jedná o milost. List Římanům 3,24 říká: „Jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí.“ Co znamená „zadarmo“? Zadarmo je v původním jazyce Bible vyjádřeno stejným slovem, které v Janovi 15,25 znamená „bez příčiny“. Pán tam řekl: „Nenáviděli mne bez příčiny.“ Říká-li Bible, že Boží milost člověka ospravedlňuje zadarmo, znamená to prostě, že Bůh člověka ospravedlňuje bez jakékoliv příčiny. „Avšak Písmo uzavřelo všechno pod hřích“ (Ga 3,22). Bůh postavil všechny lidi do stejné pozice, aby nikdo nemohl být spasen za to, že činil dobro. Každý musí být spasen milostí. Kdybyste se zeptali Pavla, jak byl spasen, určitě by odpověděl, že byl spasen Boží milostí. Kdybyste se otázali všech ostatních svatých, jak byli spaseni, jistě by odpověděli, že Boží milostí. Milost je to, že Bůh zachraňuje bez příčiny.
(2) Milost není doplněk toho, co si člověk zaslouží. List Efezským 2,9 vysvětluje: „Není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil.“ To neznamená, že by člověk po svém spasení neměl konat dobré skutky. Znamená to však, že dobrými skutky člověk spasen není. Kdyby byl člověk spasen dobrými skutky, mohl by se chlubit. Kdyby na skutcích záviselo třicet procent spásy člověka, člověk by se mohl těmito třiceti procenty chlubit, zatímco Bůh by byl o třicet procent slávy ochuzen. Kdyby na skutcích záleželo deset procent, člověk by se mohl chlubit těmito deseti procenty, zatímco Bůh by ztratil deset procent slávy. Není možné, aby Bůh sdílel svou slávu s člověkem. Bůh nenávidí, když se člověk chlubí sám sebou. Božím úmyslem je, aby sláva připadla samotnému Bohu. Boží milost tedy není doplňkem toho, co si člověk zaslouží.
Milost není ani to, co si člověk zaslouží, ani to, že dostane více, než si zaslouží. Milost není ani spravedlivé vyrovnání, ani vyrovnání navíc. Otázky, zda by Bůh měl či neměl dávat nebo zda je toho člověk hoden, nelze dávat do souvislosti s milostí. Chce-li člověk přijímat milost, nemůže si vůbec klást otázku, zda je jí hoden, ani si nemůže klást otázku, zda je jí hoden více či méně. Pokud jde o spásu, člověk nemůže vykonat žádný skutek, jímž by si získal Boží milost.
Mnozí lidé uvažují takto: „Budu dělat, co je v mých silách, abych zachovával zákon, a ve věcech, na které nestačím, se pak budu spoléhat na Boží milost.“ To znamená, že se částečně spoléhají na skutky a částečně na milost. Kdysi jsem slyšel jednoho člověka prohlašovat: „Musíme zachovávat desatero přikázání, jinak nemůžeme být spaseni.“ Na to se jej někdo zeptal: „A vy jste někdy porušil některé z přikázání?“ Přiznal, že ano. „A co děláte, když porušíte přikázání,“ ptali se dál. Odpověď zněla: „Ve věcech, které nedokážu dělat dobře, spoléhám na Boží milost.“ Kdo takto myslí, chápe milost chybně.
V Matoušovi 19 se jeden mladý muž zeptal Pána Ježíše: „Co dobrého mám učinit, abych obdržel věčný život?“ (v. 16) Pán odpověděl: „Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!“ (v. 17) Mladík řekl, že všechna přikázání zachovává. Když jej však Pán vyzval: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej chudým“ (v. 21), mladík toho nebyl schopen. Kdo chce být spasen tím, že zachovává zákon, musí jej zachovávat „se vším všudy“. Musí nejen milovat Boha z celého srdce, z celé vůle a z celé síly, ale musí také dát vše, co má v domě, aniž by si ponechal jedinou věc. Ale i ten, kdo se naopak spoléhá na Boží milost, musí se na ni spoléhat cele. Není možné, aby člověk odpracoval jednu polovinu, a druhou nechal odpracovat Bohu. Boží milost nedoplňuje lidské nedostatky. Je-li podstatná Boží milost, záleží na ní vše; jsou-li podstatné lidské skutky, záleží vše na lidských skutcích. Člověk se nemůže částečně spoléhat na vlastní skutky a částečně na Boží milost.
Proč je tomu tak? Protože Pán Ježíš již zemřel. Bůh staví všechny hříšníky do stejné pozice. Na kříži Bůh Pána Ježíše „postihl pro nepravost nás všech“ (Iz 53,6). Problém hříchu byl vyřešen jednou pro vždy. Člověk se tedy nemůže spoléhat na své vlastní zásluhy před Bohem. Znamenalo by to odmítat Pánovo dílo; jako by zemřel zbytečně.
(3) Milost není něco, co člověk nedostane, pokud si to nezaslouží. (To je blízké prvnímu bodu, až na to, že je otázka zformulována jinak.) Milost se dává právě proto, že si ji člověk nezaslouží. Když si člověk uvědomí, že je naprosto bezmocný a nemá žádné východisko, zatouží po milosti. Když Bůh vidí člověka bezmocného a lapeného ve slepé uličce, udělí mu milost. Dokud je člověk schopen, neuvědomuje si, že potřebuje milost, a Bůh mu milost udělovat nemusí. „Ubohost“ člověka není pro Boha překážkou pro udělení milosti. Je naopak jedinou podmínkou pro to, aby Bůh mohl milost udělit.
Jeden bratr kdysi řekl: „Milost je bezmezná laskavost v bezmezné dobrotě.“ Co je milost? Milost plyne shora dolů. Co je láska? Láska je chovat se k druhému jako k sobě rovnému. Co je úcta? Úcta je vzdávat čest těm, kteří jsou nad námi. Milost plyne shora dolů. Milost plyne pouze jedním směrem – dolů. Chcete-li získat Boží milost, musíte přiznat, že jste bezmocný hříšník. Teprve když jste bezmocný hříšník, splňujete podmínku pro získání Boží milosti.
Mnohým lidem se milost nelíbí, protože milost je pravda, která lidi naprosto pokořuje. Milost vyžaduje, abychom přiznali, že jsme zlí. Do obráceného hrnku vodu nenaliješ. Podobně nikdo, kdo je pyšný, nemůže přijmout spásu. Nejprve musíme uznat, že jsme neužiteční, pak můžeme přijmout Boží milost.
(4) Milost není něco, čeho člověk může dostat méně, protože si víc nezaslouží. (To je protikladem druhého bodu.) Bůh nepřehlíží problém lidského hříchu. Bůh se s hříchem vypořádává velmi přísně, rozhodně a důkladně. Skrze svého Syna tento problém naprosto odstranil. Jak tedy mohou přetrvávat otázky o tom, zda je člověk hoden milosti, nebo do jaké míry je jí hoden? Boží milosti není lidská nehodnost na překážku. Jelikož jsou si všichni lidé před Bohem rovni, mohou všichni Boží milost získat.
Bůh svou milost kvůli nehodnosti člověka nezadržuje; uděluje ji právě na základě této nehodnosti. Bůh mezi nehodnými nerozlišuje, kdo je nehoden více a kdo méně. Bůh neumožňuje méně nehodným, aby přijímali více milosti než více nehodní.
Bůh nemůže udělit menší milost těm, kdo mají více hříchů, a větší milost těm, kdo mají méně hříchů. Bůh nikdy milost nepoužívá k záplatování chyb hříšníků. Stav hříšníka, jeho skutky a zásluhy (ať velké či malé) jsou naprosto vedlejší.
Jelikož milost je milost, nezávisí nijak na stavu příjemce. Příjemce nemusí pro přijetí milosti splňovat žádné podmínky, neboť milost je dávána těm, kteří si ji nezaslouží. Nesouvisí tedy se stavem příjemce. Milost tedy neznamená, že by bylo dáváno méně těm, kteří si méně zaslouží. Jinak by se opět stal stav člověka rozhodujícím pro přijetí milosti. Udělení milosti nezávisí na stavu člověka ani na výsledku jeho porovnání s jiným člověkem. Boží milost je nesmírná, stále rostoucí a určená všem „třídám“ hříšníků. Ti, kteří si myslí, že jsou v pořádku, potřebují Boží milost stejně jako ti, kteří se považují za velké hříšníky.
Někdo se možná domnívá, že lepší člověk si zaslouží větší milost. Avšak z Božího hlediska jsou všichni stejní. Dejme tomu, že na zem spadne několik talířů. Některé se rozbijí na dva kusy, jiné na pět a další úplně na kousíčky. Přestože se každý rozbil jinak, jsou všechny rozbité. Ať jste „lepší“ hříšník nebo „horší“ hříšník, stále jste hříšník. Bible učí, že všichni lidé jsou hříšníci. Bůh poslal Pána Ježíše, aby zemřel za hříšníky. Tím každému hříšníkovi poskytl možnost být spasen. I kdyby bylo třeba zachránit jen jediného hříšníka na světě, i tak by Bůh poslal svého Syna, aby za něj zemřel. V podobenství o pastýři, který hledá ztracenou ovci, opustil pastýř devadesát devět ovcí a šel hledat jednu ztracenou (L 15,3-4). Ať jste velký hříšník nebo malý hříšník, dokud jste ztracenou ovcí, potřebujete, aby za vás Pán Ježíš zemřel.
(5) Milost nečiní příjemce milosti dlužníkem. Dluh vzniká, tím, že vám někdo půjčí peníze, které můžete nyní použít, ale které budete muset později vrátit. Mzdu zase dostáváme podle své práce. Milost není mzda za práci ani dočasná půjčka, kterou budeme muset splatit. Bůh nám dává spásu z milosti; naše spasení tedy není něco, co nám Bůh propůjčil. Kdyby se jednalo o půjčku, kterou musíme splatit, nebyla by to milost. Milost neznamená, že Bůh vidí nedostatek zásluh v našem současném snažení o spásu, a proto nám ji tedy půjčuje, abychom její zásluhy přidali k svým skutkům a spásu si tak uchovali. Milost byla, je a bude zadarmo. Kdyby nám Bůh něco dal a očekával, že to v budoucnu splatíme, nebyla by to milost, ale půjčka. Boží milost se dává zadarmo všem nehodným. Neplatilo se za ni v minulosti, neplatí se za ni v přítomnosti a nebude třeba ji splácet ani v budoucnosti.
Lidé mívají nesprávnou představu: domnívají se, že spásu dostáváme z milosti, ale uchovat si ji musíme už sami. To je chybné. Bible nikde neříká, že Boží milost z nás činí dlužníky. List Římanům 6,23 říká: „Ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Čím se vyznačuje věčný život? Je to dar. Je to něco, co dává Bůh. Je třeba dar vracet? Musí nám být jasné, že milost není půjčka. Nemusíme ji splácet nyní ani po uplynutí jakékoliv doby. To neznamená, že křesťané nemusí konat dobré skutky či věrně sloužit Bohu. Poté co jsme byli spaseni, bychom měli konat dobré skutky a věrně sloužit Bohu. Motivací však pro nás musí být Pánova láska a energií musí být Duch Svatý. Ani dobré skutky, ani věrná služba Pánu nejsou určeny k tomu, abychom jimi získali anebo si zachovali spásu. Skutky křesťanů neslouží k tomu, aby jimi spláceli dluh za spásu. Tak jako nás Bůh spasil z lásky k nám, měli bychom mu sloužit z lásky k němu. Tak jako jeho spása není půjčkou, naše věrná služba není splácením dluhu.
Mnozí lidé Boží milost nechápou. Myslí si, že milost znamená, že Bůh je ochoten spasit i nehodného, ale že si vezme spásu zpět, pokud si pak tento člověk nepočíná dobře. Myslí si, že je to jako s nákupem na splátky. Zboží je sice dodáno, ale půjčku je třeba splácet v pravidelných splátkách. Nebudete-li schopni platit včas, věřitel vám zboží odejme. To je naprosté překroucení smyslu Boží milosti. Věčný život, který vám Bůh dal, když jste byli spaseni, nepodléhá žádnému splátkovému režimu. Bůh si věčný život zpět nevezme, ani kdybyste po svém spasení dobré skutky nekonali.
Kromě toho, věčný život je dar, a proto o splácení nemůže být ani řeči. Slovo splácet k věčnému životu nepatří. Bohu sloužíme z lásky. Kdyby vám váš otec něco daroval a vy mu den za dnem a měsíc za měsícem platili, až dosáhnete částky, kterou vynaložil, nebylo by to snad totéž, jako byste si jej koupili sami? Milost nikdy nic nestojí; jinak by nebyla milostí.
(6) Milost neodpouští přímo hříchy člověka. Mnoho věřících si tuto věc vykládá nesprávně. Mají za to, že Bůh odpouští hříchy hříšníků, protože je velkorysý. Taková představa je mylná. Bible neříká, že Bůh odpouští hříšníkům, protože je tolerantní, protože dělá, že neslyší nebo protože je nedbalý. List Římanům 5,21 říká: „Aby tak jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Hřích vládne skrze sebe sama, kdežto milost vládne skrze spravedlnost. Milost nevládne sama od sebe. Musíme vědět, že Bůh je nejen milostivý, ale také spravedlivý. Božím zalíbením je nejen dávat člověku spásu, ale také ji zabezpečovat spravedlností. Když nám Bůh dává milost, neznamená to, že je velkorysý a ledabyle nám odpouští hříchy. Bůh připravil a vypracoval řešení problému našich hříchů a dal nám příležitost být spaseni. Jestliže Boží milost nepochopíme a budeme ji považovat pouze za Boží velkorysost, stane se Kristův kříž zbytečný a zcela ztratí smysl. Je jisté, že bez Boží lásky by nebylo Kristova kříže. Kristova kříže by však nebylo ani tehdy, kdyby působila pouze Boží láska bez Boží spravedlnosti. Bůh ví, že jsme zhřešili, a nemůže náš hřích přehlížet. Jelikož nemáme žádný prostředek, jak hřích smýt, Bůh poslal svého Syna, aby naše hříchy vynesl na kříž a vyřešil problém hříchu jednou provždy. To je Boží milost. Boží milost řeší problém hříchu a potom náš hřích odpouští. Proto tedy musel Pán zemřít; teprve potom bylo možné, abychom vůbec byli spaseni.
Hříšník je hříšníkem, protože: (1) jeho jednání je špatné; (2) jeho přirozenost je porušená; a (3) Boží spravedlivý zákon jej odsoudil. Pro spásu hříšníka Bůh musí: (1) odpustit jeho hříchy; (2) znovu jej zplodit tím, že mu dá nový život; a (3) ospravedlnit jej. Pán Ježíš přijal trest za hříchy a zemřel za nás. Bůh nám chce odpustit. Někdo si myslí, že Boha musíme prosit, aby na nás změnil názor. To je omyl. Odpuštění můžeme získat proto, že Bůh vylil svůj hněv a vložil naše hříchy na Pána Ježíše. Proto můžeme říci: „Díky a chvála Bohu, že byl odsouzen Pán Ježíš.“ Spravedlnost žádá jen jedno potrestání; další trest již nebude.
(7) Milost nepromíjí přímo hříchy věřícího. Platí zde stejný princip jako v předchozím výkladu. Dejme tomu, že křesťan, poté co byl spasen, náhodně zhřeší a činí pokání. Nemusí Boha prosit, aby mu odpustil. Nemusí Boha prosit, aby něco udělal dnes, ale musí věřit v to, co již vykonal Kristus. Bůh je spravedlivý. Jelikož Pán Ježíš zemřel, Bůh odpustí těm, kteří přijali spásu. Jestliže křesťan nešťastně zhřeší, musí jasně vědět čtyři věci: (1) tím, že vyzná hříchy, získá odpuštění (1J 1,9); (2) každý hřích je odpustitelný (v. 7.9; „očišťuje [nás] od každého hříchu“ a „očistil nás od každé nepravosti“, tedy od všech); (3) Bůh je ochoten mu odpustit ještě dříve, než vyzná své hříchy, protože jeho Zastáncem před Bohem je Pán Ježíš (2,1-2); a (4) Bůh mu odpustí a očistí jej ze dvou důvodů: jednak je Bůh věrný a spravedlivý, jednak je Pán Ježíš Ten spravedlivý.
© 2002 Living Stream Ministry
První vydání -- května 2002