JAK STUDOVAT BIBLI

Tři předpokladyObrázok

I. Potřeba být duchovní

„Slova, která jsem … pověděl, jsou duch“

V Janovi 6,63 Pán Ježíš řekl: „Slova, která jsem vám já pověděl, jsou duch.“ Slova Bible jsou nejen litera, ale i duch. Měli bychom si také připomenout Pánovo slovo v Janovi 4,24 (NBK): „Bůh je Duch, a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu.“ Zde Pán poukazuje na základní princip: Bůh je Duch, a člověk se k němu může přiblížit pouze svým duchem. Bůh je Duch, a my se mu můžeme klanět jedině svým duchem; jinak než duchem jej uctívat nemůžeme. Bůh je Duch, a my se mu nemůžeme klanět myslí, city ani vůlí. List Koloským 2,23 (MP) hovoří o „svévolném náboženství“. To znamená klanění vůlí. Takové klanění je nesprávné, protože Bůh je Duch, a jelikož Bůh je Duch, ti, kteří se mu klanějí, se mu musí klanět v duchu. Jan 6 říká, že Pánova slova jsou duch. Základní princip je tentýž: Jsou-li Pánova slova duch, musíme je číst v duchu. Jinými slovy, duchovních věcí se můžeme dotknout jedině duchem.

Bible není jen kniha se stránkami papíru potištěnými slovy či písmeny. Pravou podstatou Bible je duch. Proto každý, kdo tuto knihu čte, k ní musí přistupovat svým duchem; musí ji číst duchem. Duch, o němž hovoříme, je duch každého znovuzrozeného člověka. Tohoto ducha nazýváme „znovuzrozený duch“. Ne každý tohoto ducha má. Ne každý tedy může číst Bibli dobře; ti, kteří tohoto ducha nemají, ji dobře číst nemohou. Znovuzrozeného ducha potřebujeme k tomu, abychom se mohli klanět Bohu. Tentýž duch je zapotřebí k tomu, abychom mohli dobře číst Bibli. Bez tohoto ducha nemůže člověk poznat Boha. Bez tohoto ducha nemůže poznat ani Bibli. Možná že jsme se narodili v křesťanské rodině. Bibli jsme pravděpodobně četli ještě dříve, než jsme se znovu narodili, ale nechápali jsme ji. Rozuměli jsme dějinám a faktům zaznamenaným v Bibli, ale samu Bibli jsme nechápali. To nepřekvapuje, neboť Boží slovo je duch. Pokud nebudeme užívat svého ducha, nedokážeme tuto knihu číst. Kdy je člověk schopen začít chápat Bibli? V den, kdy přijme Pána. Od toho dne se pro něj Bible stane novou knihou; začne jí rozumět a cenit si jí. Ačkoliv v ní nemusí porozumět všemu, začne ji milovat. Začne ji číst denně po celá léta. A když někdy vynechá, bude hladovět; bude cítit, že mu v životě něco schází. Bude-li číst Bibli tímto způsobem, začne jí rozumět. Bude jí rozumět, protože je již znovuzrozen. „Co se narodilo z Ducha, je duch“ (J 3,6). Měli bychom si spojit Jana 4,24; 6,63 a 3,6: „Bůh je Duch“, „Slova, která jsem … pověděl, jsou duch“ a „Co se narodilo z Ducha, je duch“. Slova Bible jsou duch. Život, který člověk přijímá v okamžiku znovuzrození, je duch, a ke čtení slov ducha je zapotřebí člověka, který má ducha. Teprve tehdy se v něm Bible rozzáří a teprve tehdy mu začne být k užitku.

Nezáleží na tom, jak jsme chytří a vzdělaní; pokud nejsme znovuzrozeni, zůstává pro nás tato kniha tajemstvím. Některý znovuzrozený člověk sice není studovaný, ale ke čtení Bible má lepší předpoklady než neznovuzrozený profesor. Ten první má znovuzrozeného ducha, zatímco druhý takového ducha nemá. Bibli nechápeme pomocí talentu, vědeckého zkoumání či inteligence. Jelikož Boží slovo je duch, může jí rozumět jen člověk se znovuzrozeným duchem. Kořen Bible, sama její podstata, je duchovní. Nemá-li člověk znovuzrozeného ducha, nemůže Bibli porozumět; zůstane pro něj zavřenou knihou.

V Janovi 6,55 Pán Ježíš prohlásil: „Mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj.“ Nevěřící Židé byli takovým výrokem šokováni. Jak může být Pánovo tělo pokrmem a jeho krev nápojem? Každý znovuzrozený člověk však ví, že je zde řeč o Božím Synu. Skloní se a vyzná: „Můj život pochází z tvého těla a z tvé krve. Bez tvého těla bych dnes neměl život. Bez tvé krve bych dnes nežil. Jsi opravdu mým pokrmem.“ Člověka se znovuzrozeným duchem neuvede Pánovo slovo do rozpaků; takový člověk bude Pánu děkovat a chválit jej.

Pán řekl: „Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám já pověděl, jsou duch a jsou život“ (v. 63). Zde vidíme dvě oblasti. Jedna je duchovní, druhá je tělesná. V duchovní oblasti vše žije a vzkvétá. V tělesné oblasti všechno chřadne. Bibli musíme číst duchem a v duchovní oblasti. Jestliže člověk nemá ducha, může být sebevzdělanější, může mít sebelepší logické a analytické myšlení, a přece Bibli neporozumí.

Bůh je Duch. Boha známe, protože již máme ducha. Možná že na argumenty některých nevěřících svou výmluvností či moudrostí nestačíme a možná že jim nedokážeme předat hluboká učení, ale máme ujištění, že známe Boha, protože jsme znovuzrozeni. Máme znovuzrozeného ducha a tímto duchem se můžeme k Bohu těsně přiblížit. Nezáleží na tom, zda dovedeme či nedovedeme vysvětlit nějakou doktrínu. Faktem je, že jsme se dotkli Boha. Nevěřící chtějí Boha poznávat pomocí analýzy, syntézy a dokazování. Ale i když mají svou analýzu, syntézu i důkazy dobře podloženy, stejně v Boha neuvěří, protože k Bohu se nikdy nedá dojít pomocí syntézy ani analýzy. Jób řekl: „Dokážeš … [obsáhnout] Boha?“ (Jb 11,7). Zkoumáním Boha nikdo neobsáhne. Existuje jen jediná možnost, jak Boha obsáhnout – znovuzrozeným duchem. Ti, kteří se Boha dotknou svým duchem, jej poznají ihned. Jiný způsob neexistuje. Chceme-li studovat Bibli, musíme mít znovuzrozeného ducha, právě tak jako jej musíme mít, když se chceme dotknout Boha. Představme si, že si někdo dal do bytu elektrickou lampu. Chce ji připojit k síti, ale jedinými materiály, které má, jsou dřevo, bambus a látka; měděný drát nemá. Přestože z elektrárny přichází proud, lampu rozsvítit nedokáže. Je jedno, kolik má ten člověk látky, bambusu a dřeva, protože je nemůže zapojit do elektrické sítě. Jiný člověk nemusí mít žádnou látku, bambus ani dřevo, ale má kousek drátu. S tímto kouskem drátu může lampu rozsvítit, protože drát vede elektřinu. Stejně tak musí mít člověk znovuzrozeného ducha, aby se mohl dotknout Boha. Musí mít znovuzrozeného ducha, aby se mohl dotknout Božího slova.

Jen jedna složka celé naší bytosti je schopna studovat Bibli – náš znovuzrozený duch. Chceme-li se dotknout Bible a použijeme k tomu jakékoliv jiné své složky, konáme něco, co se nachází mimo Boha, a takovou činností se nemůžeme dotknout ničeho, co má souvislost s Bohem. Bible může být pro člověka buď věcí padlého těla čili tělesnosti, nebo věcí ducha. Nemá-li člověk znovuzrozeného ducha a má jen padlé tělo a věci, které s ním souvisí, zůstane pro něj Bible jen záležitostí padlého těla. Jestliže člověk znovuzrozeného ducha má a tento duch je v něm činný, bude-li se dotýkat Božího slova, dotkne se současně ducha. To neznamená, že se Bible může stát něčím jiným než duchem. Bible sama je vždycky duch. Pán Ježíš řekl: „Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám já pověděl, jsou duch a jsou život.“ Pánova slova jsou duch. Duchem jsou však pouze pro věřící, kteří uvěřili v Pána; nevěřící Židé přijímali jeho slova tělesně. Způsob, jakým mnozí lidé studují Bibli, je pohoršující. To proto, že jim schází duch. Člověk nemůže studovat Boží Slovo podle vlastního rozumu či inteligence. K tomu, aby mohl studovat Boží slovo, musí mít ducha.

B. „Duchovní věci vysvětlujeme duchovním lidem“

Lidé se mohou ptát: „Jsem znovuzrozený a mám znovuzrozeného ducha. Proč se mi tedy nedaří studovat Bibli dobře? Proč je pro mě Bible stále jakoby zavřená?“ Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme si vzít na pomoc jednu biblickou pasáž – 1. list Korintským 2. Přečtěme si nejprve verše 1-4: „Také já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství vznešenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Krista Ježíše, a to toho ukřižovaného. A byl jsem u vás ve slabosti, v bázni a v mnohém chvění. Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci.“ Tématem této kapitoly je to, že Pavlovo kázání nespočívalo v přesvědčivých slovech lidské moudrosti. Dále pokračujme verši 5-7: „Aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci. O moudrosti mluvíme mezi zralými, ne ovšem o moudrosti tohoto věku …, nýbrž o Boží moudrosti, skryté v tajemství, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě.“ A přečtěme si také verše 9-13: „‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.‘ Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha; neboť Duch zkoumá všechno, i Boží hlubiny. Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který je v něm? Tak ani věci Boží nezná nikdo, jen Duch Boží. A my jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám bylo darováno od Boha. O tom také mluvíme – ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch Svatý; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy.“ V poznámce uvedené v American Standard Version nacházíme alternativní překlad závěru 13. verše: „Duchovní věci vysvětlujeme duchovním lidem.“ Tento překlad lépe odpovídá původnímu jazyku Bible. Námětem 3. kapitoly jsou různé typy lidí. Proto konec 2. kapitoly nemůže hovořit o věcech. Vysvětlovat slovo v jedné a téže pasáži dvěma různými způsoby odporuje pravidlům výkladu. Pavel řekl, že duchovní věci se dají sdělovat pouze duchovním lidem. (Slovo vysvětlovat či vykládatmůže v řečtině znamenat „spojovat“, „směšovat“ nebo „vzájemně přiřazovat“. Proto je možné jej překládat jako „sdělovat“ – „duchovní věci sdělujeme duchovním lidem“.)

Při četbě této pasáže zjišťujeme vztah mezi duchem a Biblí. Pavel zde hovořil o slovech zjevených Duchem, vyučovaných Duchem a o slovech moudrosti od Ducha, nikoliv moudrosti od člověka. Co jsou slova moudrosti od člověka? Co vidí oko, co slyší ucho a co vstoupí na lidské srdce – o tom jsou slova lidí. Odkud pocházelo Pavlovo zjevení? Pocházelo od Ducha Svatého, neboť Boží věci zná jedině Duch Svatý. Jak mohou lidé získat toto zjevení od Ducha Svatého? Pavel nám řekl, že k tomu je zapotřebí mít Božího Ducha. To se shoduje s tím, co jsme již viděli v Evangeliu podle Jana. Zde se říká, že věci Boží nezná nikdo, jen Duch Boží. Z toho tedy plyne, že nikdo, kdo nemá Božího Ducha, nezná Boží věci. Pavel dále uvedl, že tyto věci nespočívají v přesvědčivosti slov či moudrosti ani ve slovech, kterým vyučuje lidská moudrost, ale ve slovech, jimž vyučuje Duch Svatý, když sděluje duchovní věci duchovním lidem.

Pavel zde řekl, že duchovní věci je možné sdělovat jedině duchovním lidem. Některým lidem některé věci sdělovat nelze; takové věci jsou s nimi „neslučitelné“. Verš 14 říká: „Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího.“ Duševní člověk nejenže duchovní věci nepřijme, ale „jsou mu bláznovstvím“. Bude si myslet, že věřící jsou blázni. Duševní člověk je nepozná a „nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně“. Tento výrok je vrcholem celé pasáže. Objasňuje nám, že duchovní věci mohou posuzovat jen duchovní lidé. Duševní člověk tyto věci posuzovat nemůže a nic o nich neví. Zde nehraje žádnou roli, kolik času budeme či nebudeme věnovat snaze se to naučit. I kdyby duševní člověk věnoval posuzování všechen čas, tyto věci nepozná a poznat nemůže. Schází mu totiž jedna základní schopnost. Poněkud vědečtěji znějícím výrazem pro označení duševního člověka je psychický člověk, člověk ovládaný vlastní psychikou. Duchovně vyjádřeno, je to neznovuzrozený člověk. Duševní člověk je přirozený, neznovuzrozený člověk. Je jako Adam, živá duše, která v sobě nemá Božího Ducha a která nemůže poznat Boží věci.

Když se člověk stane křesťanem, měl by zpravidla znát věci Ducha. Ale proč je tolik bratrů a sester nezná? Je tomu tak proto, že sice mají znovuzrozeného ducha, ale to ještě neznamená, že jsou duchovními lidmi. Pavel klade v 1. listu Korintským 2 a 3 důraz nejen na ducha, ale i na to, abychom byli duchovní. Jan vyzdvihuje ducha, avšak Pavel zdůrazňuje, že musíme být duchovní. Člověk musí nejen mít ducha, ale musí také být podle tohoto ducha duchovní. Člověk musí mít ducha; bez něj nezmůže nic. Avšak je zbytečné pouze mít ducha, a přitom podle principů tohoto ducha nežít, tedy nežít v tomto duchu a nechodit podle něj jako duchovní člověk.

Dejme tomu, že člověka, který je od narození slepý, vezmete do zahrady a řeknete mu, aby se postavil k mangovníku. Můžete mu také vysvětlit, jaké jsou jeho plody. Porozumí však slepec tomu, co říkáte? I kdyby byl velmi chytrý, dokázal velmi dobře posuzovat a velmi dobře slyšel, stejně nepochopí, jaký je mangovník. Můžete mu říci, že je zelený, ale on nebude vědět, co znamená zelený. Svět zvuků je jiný než svět zraku, a svět zraku je jiný než svět myšlenek. Stejně tak je nutné použít ducha, abychom si uvědomili duchovní svět. Ti, kteří mají oči, nemusí nutně vidět; abychom viděli, musíme uplatnit schopnost očí. Slepý člověk mangovník nevidí. Člověk s dobrýma očima mangovník spatří, jen když oči otevře. Slepý člověk nemůže vidět mangovník ušima. Ani normální člověk nemůže vidět mangovník, když použije jen uši. Problém spočívá v tom, že slepí nemají oči, kterými by mangovník spatřili, a lidé s dobrým zrakem se snaží mangovník vidět ušima. Duševní člověk Boha poznat nemůže; nemůže jej poznat nikdo, kdo bude využívat duševních schopností. Boha však nezná ani člověk se znovuzrozeným duchem, který používá jen svou duši. Ne každý, kdo má ducha, může poznat Boha. I poté, co do člověka vstoupí Boží Duch, je stále ještě možné, že tento člověk Boha nezná. Moudrost a inteligence nevěřícímu Boha poznat nepomohou; nepomohou v tom ani křesťanovi. Vědomosti nevěřícímu pochopit Bibli nepomohou; a nepomohou ani křesťanovi. Bibli se dá porozumět jedině duchem. Nejde jen o to, abychom měli ducha, ale abychom byli duchovní. Nikdo nemůže říci, že má ducha, ale že podle něj nemusí chodit, protože může chodit podle svých dřívějších způsobů. Takové způsoby byly nepřijatelné, když neměl znovuzrozeného ducha, a jsou právě tak nepřijatelné teď, když znovuzrozeného ducha má. Jediná cesta, která vede k porozumění Bibli, je skrze ducha. Z toho důvodu nám Pavel v 1. listu Korintským 2 objasnil, že nejde o to, zda máme či nemáme ducha, ale zda jsme či nejsme duchovní. Pouze duchovní lidé rozpoznávají duchovní věci.

První list Korintským 3,1 říká: „A já, bratři, jsem k vám nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako k nedospělým v Kristu.“ Zde se setkáváme s novým pojmem: tělesný. Korintští věřící byli nedospělí v Kristu; byli tělesní. Proto 2. verš říká: „Dal jsem vám pít mléko, pokrm jsem vám nedal.“ Jistěže takoví lidé nejsou v duchovních věcech naprosto nevědomí. Jsou však schopni dotknout se jen těch nejprostších zjevení; hlouběji proniknout nedokáží. Jsou tělesní, a proto mohou jen pít mléko, ale pokrm jíst nemohou. Mléko je určeno těm, kteří procházejí první etapou života. To znamená, že takoví lidé mohou přijímat pouze základní křesťanská zjevení. Pokrm je naproti tomu pro dospělé, kteří ho pak přijímají po celý život. Znázorňuje hlubší a závažnější zjevení. Člověk nepije mléko stále; v jeho životě je jen krátké období, kdy je musí pít. Jsou však lidé, kteří tak jako korintští věřící mléko pijí stále. „Neboť… [pokrm] jste ještě nemohli snést. Ale ani teď ještě nemůžete.“

Druhá a třetí kapitola 1. listu Korintským ukazují tři typy lidí:

Zaprvé je to duševní člověk. Všechny schopnosti takového člověka pocházejí z duše. Můžeme jej nazvat psychickým člověkem. Duševní člověk je člověk neznovuzrozený; nemá znovuzrozeného ducha a nemá patřičný orgán k chápání Božího slova. Takový člověk porozumět Bibli nemůže.

Zadruhé je to tělesný člověk. Takový člověk má ve svém nitru Božího Ducha a Boží život . Nechodí však podle tohoto ducha, ale podle padlého těla. Má znovuzrozeného ducha, ale nepoužívá jej a nepodřizuje se vládě svého ducha. Má ducha, ale není pod jeho kontrolou nebo mu nedovoluje převzít vše. Takového člověka nazývá Bible tělesným. Tento člověk chápe Bibli velmi omezeně. Dokáže přijímat pouze mléko, nikoliv pokrm. Mléko vzniká z toho, co nejprve stráví matka. Je znázorněním nepřímých zjevení, zjevení, která nepřicházejí k člověku přímo. Člověk, který pije mléko, nemůže přijímat přímá zjevení od Boha. Přijímá zjevení od jiných duchovních lidí, kteří mu taková zjevení zprostředkovávají.

Zatřetí je to duchovní člověk. Takový člověk má Božího Ducha. Jedná v moci živého Ducha a chodí podle principu Ducha. Přijímá zjevení v neomezeném množství. Boží Slovo říká, že duchovní věci rozpoznávají jen duchovní lidé.

Zapamatujme si, že pro studium Bible musíme splňovat tyto základní požadavky: musíme být duchovní a musíme chodit podle ducha.

II. Zasvěcení

A. Otevřené srdce

Bible je Boží slovo. Je plná Božího světla. Toto světlo však ozáří jen ty, kteří jsou Bohu otevřeni. Druhý list Korintským 3,18 říká: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle …“ Základní podmínkou, abychom byli osvíceni Pánovou slávou, je spatřit jej s odhalenou tváří. Přichází-li nějaký člověk k Pánu se zahalenou tváří, Pánova sláva jej neosvítí. Boží světlo osvítí jen ty, kteří jsou Bohu otevřeni. Není-li člověk otevřen Bohu, nezíská Boží světlo. Problém některých lidí je, že jsou Pánu uzavřeni. Jejich duch, srdce, vůle i mysl jsou uzavřeny Bohu. Pak k nim světlo Písma nedospěje. I když slunce svítí naplno a ozařuje celý svět, k tomu, kdo sedí za zavřenými dveřmi a okenicemi, se jeho světlo nedostane. Problém není ve světle, ale v lidech. Světlo osvítí jen ty, kteří jsou mu otevřeni. To platí stejně o fyzickém jako o duchovním světle. Jakmile se uzamkneme, světlo k nám nepronikne. Někteří lidé jsou Pánu uzavřeni a Boží světlo nikdy nespatří. Pozornost nesmíme věnovat pouze čtení a studiu; měli bychom si také klást otázku, zda jsme před Pánem otevřeni. Nemáme-li odhalenou tvář, Pánova sláva nás neosvítí. Není-li naše srdce otevřeno Bohu, Bůh nám žádné světlo dát nemůže.

Světlo působí podle určitého zákona. Osvěcuje ty, kteří jsou mu otevřeni, a míra osvícení závisí na tom, nakolik jsme otevřeni. To je zákon. Jsou-li všechny dveře a okenice místnosti uzavřeny, ale zůstává alespoň jediná skulinka, světlo se dovnitř dostane. Přijmout světlo není těžké. Pokud se budeme řídit tímto zákonem, budeme je přijímat. Kdo však jedná proti tomuto zákonu, žádné světlo nezíská. Člověk, který je Bohu uzavřen, může mnoho studovat a modlit se, ale pokud jde o porozumění Bibli, zůstane v nevědomosti. Člověk sotva může očekávat, že získá světlo, když není otevřen Bohu. Boží světlo nepřichází bezpodmínečně. Abychom Boží světlo získali, musíme nejprve splnit podmínky k jeho získání.

Každé Boží dítě má v ruce Bibli, ale množství světla, které z této knihy přijímá, je různé. Někdo vůbec neví, co Bible říká. Někdo jiný z četby Bible jakési světlo přijímá. A další je při jejím čtení světlem naplněn. K těmto rozdílům dochází, protože lidé, kteří Bibli čtou, jsou různí. Boží světlo je stejné, ale lidé jsou různí. Lidé, kteří jsou Bohu otevřeni, Bibli rozumějí. Jiní, kteří jsou Bohu uzavřeni, Bibli rozumět nemohou. Někteří jsou uzavřeni úplně, a jsou tedy v naprosté tmě. Jiní jsou uzavřeni částečně, a proto přijímají částečné světlo. Jakékoliv omezení zraku, ať velké či malé, úplné či částečné, znamená, že jsme ve tmě. Nikdy bychom neměli brát na lehkou váhu, když se nám nedaří pochopit něco z Bible. Pokud takové potíže máme, může to znamenat jen jediné: Žijeme ve tmě! Když čteme Boží Slovo a nerozumíme mu a nepřijímáme z něj žádné světlo, je to velmi vážné.

Nyní si musíme položit otázku, co znamená být otevřen Bohu. Otevřenost pochází z bezpodmínečného a upřímného zasvěcení. Otevřenost Bohu není dočasný postoj; je to setrvalý stav, který si člověk před Bohem vypěstuje. Není to nahodilé oživení, ale průběžná praxe. Otevřenost Bohu může vzejít jedině z bezpodmínečného a upřímného zasvěcení. Je-li člověk Bohu dokonale a úplně zasvěcen, nevyhrazuje si nic pro sebe a není v žádném směru uzavřený. Každá uzavřenost je znakem nedostatečného zasvěcení. Tma je důsledkem toho, že jsme uzavření, a uzavřenost je důsledkem nedostatečného zasvěcení. Každý nedostatek v zasvěcení vytváří oblasti, které nechceme vydat Bohu. Když se člověk před Bohem odmítá v něčem pokořit, snaží se naopak ospravedlňovat. To má za následek, že nemůže porozumět biblické pravdě, která s touto věcí souvisí. Jakmile se této věci dotkne, snaží se z ní vykličkovat. Proto říkáme, že tma pochází z uzavřenosti a uzavřenost pochází z nedostatečného zasvěcení. Každá temnota vzniká v důsledku uzavřenosti v určité oblasti, a uzavřenost v některé oblasti je následkem nedostatečného zasvěcení a podrobení.

B. Čisté oko

Bible na mnoha místech výslovně hovoří o světle. V Matoušovi 6,22 hovořil Pán Ježíš o světle srdce: „Lampou těla je oko.“ Pán neřekl, že oko je světlem těla, ale že oko je lampou těla. Světlo je Boží, a oko je naše. Světlo souvisí s Bohem, zatímco lampa se týká nás. Světlo je v Božím slově, ale lampa má spojitost s námi. Lampa je místo, kde se uchovává světlo. Jinými slovy, je to místo, kam ukládá své světlo Bůh. Tam také toto světlo zachycujeme a odtud jej vydáváme. Aby v nás mohlo svítit Boží světlo, musíme v sobě mít lampu. Touto lampou je naše oko. „Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné světla. Ale je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude tmavé“ (v. 22-23). Aby celé naše tělo bylo plné světla, musí splňovat jednu Pánovu podmínku – naše oko musí být čisté.

Co znamená mít čisté oko? Přestože máme dvě oči, jsou upřeny do jednoho místa; vidí vždy jen jeden předmět. Jestliže jsou naše oči zaměřeny na dvě místa a vidíme dva předměty, nemáme oči v pořádku a náš pohled není jasný. Naše oči nejsou čisté. Aby naše oči viděly čistě, musí být zaostřeny do jednoho ohniska, nikoliv do dvou. Máme-li zachytit záři, musí být přítomno světlo, ale naše oči musí také mít schopnost vidění. Jestliže jsme nikdy neprožili milost ani milosrdenství, nikdy jsme na sobě nezakusili světlo. Avšak nyní, když jsme přijali milost a milosrdenství, světlo se nás dotklo. Další problém se netýká světla, ale našeho oka. Není-li naše oko čisté, nemůžeme přijímat světlo. Oko mnohých lidí není čisté; nevidí jen jednu věc, ale dvě. Někdy vidí jednu věc, jako kdyby to byly věci dvě. Světlo pro ně není jasné. Mohou být i v úplné tmě.

Pán řekl: „Nikdo nemůže sloužit jako otrok dvěma pánům; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (6,24). Mnozí lidé nemají světlo, protože jejich oko není čisté. Jejich oko není čisté, protože se dostatečně nezasvětili Pánu. Co je to zasvěcení? Znamená to sloužit jedině Hospodinu. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům. Buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne; oběma nemůže sloužit dobře. Nedokáže mezi nimi udržet rovnováhu. Nikdo nedokáže na jedné straně sloužit Bohu, a na druhé straně sloužit mamonu. Každý, kdo se snaží sloužit dvěma pánům, dříve či později zjistí, že jednoho miluje a druhého nenávidí. Buď se musíme Pánu vydat absolutně, nebo budeme zcela sloužit mamonu. Pán řekl, že oko musí být čisté. To znamená, že čistá musí být naše služba a naše zasvěcení. Čistota oka znamená čistotu zasvěcení.

Kéž nám Pán ukáže tento základní princip. Chceme-li číst Bibli, rozumět jejímu učení a přijímat její zjevení, musíme před Pánem splnit jednu povinnost: musíme se mu absolutně zasvětit. Jen to nám osvítí cestu Biblí. Máme-li problém se zasvěcením, máme problém i s viděním. Když máme problém s viděním, znamená to, že náš hlavní problém spočívá v zasvěcení. Musíme získat naprosté přesvědčení, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.

Druhý pán je zde pojmenován – je to mamon. Mamon znamená peníze a bohatství. Kvůli penězům již bylo zastřeno mnoho biblického světla. Mnoha lidem se světlo Bible zastřelo kvůli mamonu. Mnozí lidé nedokáží spatřit biblickou pravdu, protože mají problém s penězi. Vedle Boha mají peníze a své honby za penězi nejsou ochotni zanechat. Dochází ke konfliktu mezi pravdou a jejich osobním zájmem. Kdyby dokázali odložit svůj osobní zájem a jít za pravdou za každou cenu, byla by pro ně Bible křišťálově jasná. Mnozí lidé se však vzdávají biblického učení, protože mají problém s mamonem. Kdyby se všichni křesťané vypořádali s problémem mamonu, počet poslušných by výrazně vzrostl. Na toto Boží varování musíme dbát. Jakmile si nedáme pozor a jen trochu vyhovíme svému soukromému zájmu, proud Božího světla ustane. Abychom viděli světlo, nemůžeme sloužit mamonu. Nemůžeme mít dva zájmy. Nemůžeme sledovat Boží zájem i svůj zájem. Můžeme se zabývat vždy jen jedním zájmem – Božím zájmem. Jakmile začneme uvažovat o svém vlastním zájmu, budeme mít dva pány, a naše oko přestane být čisté. Člověk s rozdvojenou myslí nemůže studovat Bibli; nemůže ji studovat ani ten, kdo si vyhrazuje oblasti soukromých zájmů. Bibli mohou studovat jen ti, kteří mají čisté oko.

Jak dosáhnout toho, abychom měli čisté oko? Pán řekl: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (6,21). Úžasné je, že když mamon ovládneme, nebude nám škodit, ale pomáhat. Máme-li srdce upnuté k mamonu, milujeme peníze, a naše srdce se nedokáže přiklonit k Bohu. Jestliže však dokážeme zvládnout to, čeho si ceníme, budeme schopni řídit i své srdce. Proto se musíme učit zbavovat se toho, co je pro nás cenné. Pán řekl: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Když si člověk ukládá poklady u Pána, přejde automaticky na stranu Pána i jeho srdce. Ukládá-li si člověk poklady v nebi, bude jeho srdce v nebi. Kde je náš poklad, tam bude i naše srdce. Bude-li vše, co máme, u Boha, bude automaticky u Boha i naše srdce, a naše oko bude čisté.

Abychom porozuměli Bibli, musíme se zasvětit bez výhrad. Bez zasvěcení naše srdce k Bohu nepůjde. Zvláštní vlastností zasvěcení je, že vede naše srdce k Bohu. Když obětujeme vše Bohu, bude nás naše srdce následovat tam, kde je náš poklad. Zasvěcení může být dvojího druhu. V jednom případě jde srdce jako první. V druhém případě srdce následuje. Někteří lidé zasvětí svůj poklad poté, co bylo zasaženo jejich srdce. Jiní zjistí, že se jejich srdce přidalo, když vydali svůj poklad. Ať se domníváme či nedomníváme, že se naše srdce přidá, musíme se postarat o své zasvěcení. A to, na čem lpíme nejvíce, musí odejít jako první. Měli bychom to vydat ve jménu Pána Ježíše těm, kteří to potřebují. Až své věci odevzdáme, bude naše srdce patřit Pánu. Až vše vydáme Pánu, budeme mít čisté oko.

Až budete naše oko čisté, bude jasné a bude do něj proudit světlo. Pán řekl: „Celé tvé tělo bude plné světla“ (v. 22). Co znamená mít tělo plné světla? Znamená to mít dost světla, aby naše nohy mohly chodit, aby naše ruce mohly pracovat a aby naše mysl mohla přemýšlet. Jinými slovy, znamená to mít světlo ve všech oblastech. Světlo naplňuje naše city, vůli, mysl, lásku, jednání i cestu. Všechno vidíme, protože naše oko je čisté.

Řekli jsme, že Bibli porozumějí jen duchovní lidé. Nyní musíme dodat ještě jednu věc: Bibli mohou porozumět jen ti, kteří se vydali. Jestliže se člověk nevydal, nemůže číst Bibli dobře. Jakmile Bibli otevře, bude narážet na místa, která při zasvěcení nevydal, a zabředne do tmy. Bude-li pokračovat ve čtení, narazí na další nevydané oblasti a znovu bude ve tmě. Jakmile je člověk ve tmě, nemůže doufat, že od Boha něco získá. Člověk musí být Bohu absolutně vydán. Nemůže sloužit na jedné straně Pánu, a na druhé straně si myslet, že může jít svou vlastní cestou. Někteří lidé tvrdí, že upřímně hledají Boží vůli, ale nevědí, co učí Bible. Říkají, že nevědí, v čem tkví jejich problém. To je však výmluva, nikoliv fakt. Člověk neví, protože se nechce vydat Boží cestou. Jestliže to myslí vážně a vydá se Boží cestou, zjistí, že cesta před ním je volná a jasná. Jediným typem člověka, kterému je stále něco nejasné, je člověk, který nemá jasné oko.

C. Nutnost neustálé poslušnosti

Bůh nám poskytuje zjevení biblických učení podle míry naší poslušnosti vůči němu. Čím více jej posloucháme, tím více světla získáváme. Posloucháme-li Boha trvale, také trvale vidíme. Bez trvalé poslušnosti nemůžeme trvale vidět. Nemůžeme vidět bez zasvěcení. Není-li naše zasvěcení hluboké, nebude zář velká. Nebude-li naše poslušnost dostatečně dobrá a konkrétní, nebude dostatečně dobré a konkrétní ani světlo, které přijímáme. Proto je zasvěcení podstatnou podmínkou. Člověk, který nechápe, co je zasvěcení, nemůže číst Bibli. Zasvěcený člověk musí mít nejen počáteční, základní zasvěcení, ale musí si před Pánem stále zachovávat poslušnost. Jen tehdy trvale uvidí. Množství světla, které člověk přijímá, závisí na míře poslušnosti, kterou si uchovává po počátečním zasvěcení. Je-li naše poslušnost dokonalá, je dokonalé i naše vidění.

Zvláštní pozornost bychom měli věnovat Pánovu výroku v Janovi 7,17: „Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ Jestliže se člověk rozhodne činit Boží vůli, získá poznání. Jinými slovy, poslušnost je podmínkou poznání. Rozhodnutí činit Boží vůli je podmínkou k tomu, abychom poznali Boží učení. Nemá-li člověk v úmyslu činit Boží vůli, a přitom chce znát Boží učení, žádá nemožné. Chce-li poznat Boží učení, musí se nejdříve rozhodnout, že bude činit Boží vůli. Toto rozhodnutí souvisí s jeho postojem. Bůh chce, abychom nejdříve zaujali postoj poslušnosti. Má-li člověk postoj poslušnosti vůči Bohu, bude mu Boží učení jasné. Neměli bychom se tázat, co učí Bible. Místo toho bychom si měli klást otázku, zda jsme ochotni Boží slovo poslouchat. Problém spočívá v našem postoji; s učením Bible nemá nic společného. Zda se nám Bible otevře, nebo ne, závisí jen na našem postoji vůči Bohu. My odpovídáme za svůj postoj, zatímco Bůh odpovídá za své učení. Je-li náš postoj správný, Bůh nám okamžitě zjeví sám sebe a otevře nám oči. Podpoříme-li to ještě poslušností, potvrdíme tím svůj postoj, a Bůh nám dá další zjevení. Nejprve musíme mít správný postoj, a pak budeme mít i zjevení. Odpovíme-li na zjevení poslušností, upevníme svůj správný postoj a přijmeme další zjevení.

Mnozí lidé tvrdí, že v Bibli rozpoznali určité pravdy. Skutečnost je taková, že je mohou spatřit jen ti, kteří se rozhodli činit Boží vůli. Jen oni mohou říkat, že jejich vidění je jasné a pronikavé. Abychom mohli učinit takové „rozhodnutí“, musí v nás Pán vykonat mnoho práce. Nemyslete si, že světlo přichází zdarma. Za každé vidění musíme zaplatit vysokou cenu; musíme zaplatit, abychom viděli. Někomu musí Bůh připravit dvě tři zkušenosti, aby mohl něco spatřit. Někdy jej musí Bůh provést i šesti či sedmi zkušenostmi, aby něco spatřil. Boží světlo k nám někdy přichází odrazem. Nejprve ozáří něco jiného, a pak se odrazí k nám. Boží světlo je často odražené světlo. Takové světlo musíme zachytit nejprve z jednoho směru, abychom mohli vidět, že přichází z druhého a ještě z třetího směru. Někdy musíme prožít několik zkušeností, abychom světlo mohli spatřit. Jsme-li neposlušní v jediné věci, přijdeme o zjevení. Tak působí Boží světlo. Mnohdy vidíme jasně jen tehdy, když se postavíme do jiného úhlu. Čím vyšší cenu před Pánem zaplatíme, tím více světla vidíme. Jeden prožitek poslušnosti vede k dalšímu prožitku poslušnosti a tím k ještě větší poslušnosti. Jeden prožitek světla vede k dalšímu prožitku, a tím k ještě většímu světlu. Za každým uspořádáním, které Bůh činí, je Boží vůle. Jakmile člověk dvakrát třikrát Boha neuposlechne, utrpí před Bohem ztrátu.

I v případě, že svému zasvěcení a své poslušnosti plně důvěřujeme, musíme si uvědomit, že jakmile je nám něco zastřeno, je s naším zasvěcením něco v nepořádku. Když nevidíme, máme špatné oči. Bůh nemá nikdy nedostatek světla, ale pokaždé když u nás vidí nedostatečnou ochotu, přestane k nám promlouvat. Bůh nikdy nikoho nenutí, aby něco dělal, ale také lacino neodhaluje své slovo. Je-li z naší strany určitá neochota, Duch Svatý se stáhne; ustoupí do pozadí a nebude sám sebe dávat lacino. Je-li s naším zasvěcením něco v nepořádku, nebude nám Bůh dávat žádné světlo. Neschopnost porozumět Bibli není nic zanedbatelného; je to výstraha, že nastal nějaký problém v zasvěcení. Mít duchovní mast na oči něco stojí; není zadarmo. Chceme-li vidět, musíme za to zaplatit. Vidění není zdarma.

III. Být ve svém zvyku zkušený

List Hebreům 5,14 říká: „Pro dokonalé (ČEP: vyspělé) je však tuhý pokrm, pro ty, kdo mají smysly návykem vycvičeny k rozsuzování dobrého a zlého.“ Slovo návyk se dá přeložit jako „zvyk“. Abychom mohli přijímat Boží slovo, musíme splňovat jednu podmínku – musíme být vyspělí. Pouze vyspělý člověk může jíst tuhý pokrm. Proč musí být člověk vyspělý, aby mohl jíst tuhý pokrm? To souvisí se zvykem. Vyspělý člověk může jíst tuhý pokrm, protože je na něj zvyklý. Má vypěstované dovednosti a dokáže rozsuzovat dobré a zlé. Verš 13 hovoří o zkušenosti ve slově spravedlnosti. Být zkušený ve slově spravedlnosti znamená být zkušený v Božím slově. Slovozkušený v řečtině souvisí s řemeslnou zručností; znamená být šikovný. Někteří dělníci jsou nešikovní, jiní jsou šikovní. Šikovný dělník je takový, který získal velký cvik a své povolání již dobře ovládá. Člověk zkušený v Božím slově je takový, který v Božím slově získal velký cvik a dobře je ovládá. Kdo chce studovat Bibli a rozumět Božímu slovu, musí být ve svém zvyku zkušený.

Bible odhaluje náš stav. To, jaká je pro nás Bible, je určeno tím, jací jsme my sami. Chceme-li poznat, jaký má někdo charakter a zvyk, stačí, abychom mu ukázali nějakou kapitolu z Písma a zjistili, co z ní získává. Jeho osobnost je určující pro to, co ze čtení má. Zvědavý člověk nalézá v Bibli spoustu zajímavostí. Intelektuál nalezne v Bibli mnoho důkazů. Pro prostého člověka bude Bible jen sbírkou veršů. Faktem je, že charakter a zvyk člověka se odhalí tím, jak rozumí Bibli. Pokud Bůh člověka v jeho charakteru a zvycích neukázní, člověk naprosto zbloudí a čtení Bible pro něj bude duchovně neplodné.

Jaký charakter a jaké návyky musí člověk mít, aby mohl číst Bibli?

A. Nebýt subjektivní

Každý čtenář Bible by se měl naučit být objektivní. Žádný subjektivní člověk Bibli neporozumí. Subjektivní člověk není dobrým žákem. Když hovoříme s objektivním člověkem, porozumí, hned jak promluvíme poprvé. Subjektivní člověk však neporozumí, ani když promluvíme třikrát. Mnozí lidé nerozumějí tomu, co druzí říkají, ne proto, že by nebyli inteligentní, ale proto, že jsou příliš subjektivní. Žijí uzavřeni do svého myšlení a neumějí přijímat slova druhých lidí. Mají plno myšlenek, názorů a návrhů. Slova druhých u nich nenalézají žádnou odezvu. Jejich mysl může být zaměřena na vodu, přestože druzí hovoří o horách. Pro ně to pak hned znamená hory s vodou. Subjektivní člověk nemůže správně rozumět tomu, co říkají lidé, natož pak tomu, co říká Boží slovo! Nerozumějí světským věcem, a tím méně duchovním.

Je zajímavé, že ten, kdo dobře studuje Bibli, dovede také dobře naslouchat. Když druzí něco řeknou, hned přesně chápe, co bylo řečeno. Objektivní člověk umí naslouchat druhým lidem a také rozumí Bibli. Naproti tomu někdo nemá ani ponětí, co druzí říkají, i když mu to zopakují. Má v hlavě příliš mnoho věcí. Je plný myšlenek, názorů a nápadů. Lidé mu mohou něco opakovat, ale on nerozumí. Abychom zjistili, zda jsme subjektivní, stačí, když se zeptáme sami sebe, zda rozumíme, co druzí lidé říkají. Rozumíme druhým, i když mluví velmi stručně? Počet našich dnů na této zemi je omezený. Jsme-li subjektivní, připravujeme se o mnoho času, který máme k dispozici. Objektivní člověk může mít mnohem větší užitek z jednoho přečtení Bible než subjektivní člověk, který ji přečte desetkrát. Subjektivnímu člověku uniká smysl toho, co čte, ať to přečte jednou, dvakrát, či dokonce devětkrát nebo desetkrát. Smysl Bible mu unikne a nezanechá na něm žádný otisk.

Vzpomeňte si na příběh Samuela. Když jej Hospodin povolal, šel několikrát za Élím, protože si myslel, že jej volá Élí (1S 3,4-10). Volal jej Bůh, ale on si myslel, že jej volá Élí. Élího hlas slyšel mnohokrát, ale tentokrát to jistě hlas Élího nebyl. Což to nepoznal? Samuelova subjektivita byla příčinou toho, že se domníval, že jej volá Élí. Z tohoto důvodu nedovedl rozlišit mezi hlasem Élího a hlasem Boha.

Problém mnoha lidí spočívá v tom, že Bohu nedovolí, aby jejich subjektivitu prorazil. Ať studují Bibli sebevíce, nezanechá na nich žádnou stopu. Jako by Boží řeč nikdy neslyšeli. Když přicházíme k Pánu, abychom četli jeho slovo, musíme mu otevřít svou mysl. Musíme mu otevřít i své názory, pocity, srdce a vše, co jsme. Jinými slovy, nemůžeme být subjektivní, obrácení do sebe. Je třeba si uvědomit závažnost této věci. Pokud člověk není v této věci zlomen, nemůže číst dobře Bibli. Objektivní, ven obrácený člověk je pln očekávání; čeká, že promluví Bůh. Jeho vnitřní bytost tiše čeká na Boží slovo. Když se člověk v tomto stavu otevře Božímu slovu, snadno pochopí, co mu Bůh říká. Je zbytečné se někoho ptát, zda je či není duchovní. Stačí, když se jej zeptáme, co přijal z četby určité kapitoly Bible. Někdo nedokáže říci, co přijal. To je důkazem, že je subjektivní. Pro subjektivního člověka není snadné naslouchat druhým. Podobá se lidem z listu Hebreům 5,11, kteří jsou „líní ke slyšení“. Někteří lidé jsou naplněni mnoha věcmi a pro slova druhých lidí nemají místo. Subjektivita je velmi vážný problém. Subjektivní člověk není schopen zaslechnout Boží slovo a nedokáže se dotknout duchovních věcí.

B. Nebýt nedbalí

Zadruhé, při čtení Bible nemůže být nikdo nedbalý. Bible je velmi přesná kniha. Nesmí se z ní mylně pochopit či vypustit ani slovo. Je-li člověk poněkud nedbalý, smysl Božího slova mu unikne. Smysl Božího slova unikne subjektivnímu člověku i nedbalému člověku. Musíme být pozorní. Čím více známe Boží slovo, tím musíme být pozornější. Nepořádný člověk čte Bibli nepořádně. Když slyšíme nějakého bratra hovořit o Bibli, hned víme, zda je nepořádný nebo pečlivý. Při čtení nebo učení veršů zpaměti se lidé z nedbalosti dopouštějí chyb u klíčových slov. To je hrozný zvyk. Zvyknout si na nepřesnost je snadné. Výsledkem je nepřesné chápání Bible. I drobná nepřesnost, jíž jsme se dopustili, vede mnohdy k chybnému chápání Božího slova. Zamysleme se nad několika příklady.

Bible věnuje velkou pozornost rozdílu mezi jednotným a množným číslem. Jednotné a množné číslo musíme rozlišovat a nesmíme v tom být nepozorní. Slova hřích a hříchy znamenají v původním jazyce Bible dvě různé věci.Hřích v jednotném čísle se týká hříšné přirozenosti člověka, zatímco množné číslo tohoto slova, hříchy, označuje hříšné skutky člověka. Když Bible hovoří o tom, že Bůh odpouští hříchy člověka, používá množné číslo, tedy množství hříšných činů. Bůh nikdy neodpouští lidský hřích, tedy hříšnou přirozenost. Hřích není možno odpustit. Od naší hříšné přirozenosti (od hříchu v jednotném čísle) musíme být osvobozeni, ale naše hříšné skutky (hříchy v množném čísle) nám musí být odpuštěny. Mezi těmito pojmy činí Bible jasný rozdíl.

Rozdíl je také mezi hříchem a zákonem hříchu. Není-li člověk osvobozen od zákona hříchu, nemůže být osvobozen ani od hříchu. List Římanům 6 hovoří o osvobození od hříchu, zatímco 7. kapitola pojednává o zákonu hříchu. Jsme-li jen trochu nepozorní, můžeme si myslet, že tyto dvě věci jsou víceméně shodné. Když čteme list Římanům 6, můžeme se domnívat, že na konci kapitoly je problém hříchu plně vyřešen, protože tam Pavel předjímá začátek dvanácté kapitoly, kde se hovoří o obětování vlastního těla a údů. Pavel však jasně věděl, že k tomu, abychom byli osvobozeni od hříchu, musíme také vědět o zákonu hříchu, a abychom zvítězili nad zákonem hříchu, je zapotřebí zákona Ducha života z osmé kapitoly. Kdybychom byli nepozorní, mohli bychom se domnívat, že mezi hříchem a zákonem hříchu není velký rozdíl, a tak bychom mohli špatně porozumět Božímu slovu. Boží slovo je jasné; každé slovo má svůj přesný důraz. Budeme-li se vyjadřovat nedbale, budeme si myslet, že je nedbalé i Boží slovo, a to naruší naše chápání Božího slova.

V listu Římanům 7 nacházíme vedle zákona hříchu ještě jiný zákon – zákon smrti. Kdybychom byli nepozorní, mohli bychom se domnívat, že zákon hříchu a zákon smrti jsou přibližně totéž. Ve skutečnosti jsou však naprosto rozdílné. Hřích označuje naši poskvrněnost, zatímco smrt se týká naší nemohoucnosti. Chceme konat dobro, ale nejsme toho schopni – to je působení zákona hříchu, zatímco jsme-li ochotni zdržet se zlého, ale nejsme schopni to dodržet, jde o působení zákona smrti. Hřích vede k tomu, abychom nechtě dělali, co chce on, zatímco smrt nám brání v tom, abychom dělali, co chceme sami. Skrze Kristovu smrt jsme osvobozeni od zákona hříchu, a skrze jeho vzkříšení jsme osvobozeni od zákona smrti. List Římanům 7 ukazuje nejen zákon hříchu, ale také zákon smrti. Jsme-li nedbalí a nepořádní, tyto pravdy nám uniknou. Je tedy jasné, že Bibli mohou studovat dobře pouze ti, kteří jsou pečliví a přesní.

Slyšel jsem někoho říkat, že si oblékáme Ježíšovo roucho spravedlnosti, že nám Bůh dal Kristovu spravedlnost jako naše roucho spravedlnosti a že už nejsme nazí, ale můžeme už předstoupit před Boha. To však Bible neučí. Nikde v Bibli nenalezneme, že nám byla dána spravedlnost Pána Ježíše jako naše spravedlnost. Bible říká, že Bůh nám dal Pána Ježíše jako naši spravedlnost. Neutrhl ani kousek Kristovy spravedlnosti, aby nám ji dal jako naši spravedlnost. Dal nám Pána Ježíše, tu pravou osobu, aby byl naší spravedlností. V tom je velký rozdíl! Nepozorný člověk se bude domnívat, že spravedlnost Pána Ježíše a Pán Ježíš jako spravedlnost jsou víceméně totéž. Neuvědomuje si však, že spravedlnost Pána Ježíše patří jen Pánu Ježíši samotnému a nikdy nemůže být převedena na nás. Každý by měl být před Bohem spravedlivý; i Pán Ježíš musí být před Bohem spravedlivý. Jeho spravedlnost však slouží jen jemu. Jeho spravedlnost je spravedlnost, kterou žil, když byl na zemi. Kdybychom se mohli stát spravedlivými jen tím, že přijmeme jeho spravedlnost, proč by musel Pán umírat? Spravedlnost Pána Ježíše je nepřenosná. Jeho spravedlnost patří navždy jen jemu; nikdo na ní nemůže mít podíl. Naší spravedlností je osoba Pána Ježíše, nikoliv spravedlnost Pána Ježíše. V celém Novém zákoně můžeme nalézt jedině Pána Ježíše jako svou spravedlnost (až na jeden případ 2. listu Petrova 1,1, kde jde o jiný význam), a nikdy spravedlnost Pána Ježíše jako naši spravedlnost. Spravedlnost Pána Ježíše jej opravňuje k tomu, aby byl naším Spasitelem. Jelikož je spravedlivý, nepotřebuje pro sebe vykoupení. Pán Ježíš je Bohem plně ospravedlněn. Bůh nám jej dal, aby byl naší spravedlností. Spravedlnost, kterou nám Bůh dal, je Kristus. Oblékáme si Krista. Když jej oblékneme, máme spravedlnost. Nejsme ospravedlněni svým chováním. Oblékneme si Krista, a Kristus se stane naší spravedlností. Jsme přijímáni v Milovaném; nejsme přijímáni ve spravedlnosti Milovaného. Abychom mohli dobře studovat Bibli, musíme být přesní a nedovolit, aby nám cokoliv uniklo.

Existuje tvrzení, že krev Pána Ježíše nám dává život. Znamená to, že náš nový život je založen na krvi Pána Ježíše. Když prý pijeme Pánovu krev, získáváme jeho život. Ti, kdo to říkají se opírají o knihu Leviticus 17,14, kde je řečeno, že život je v krvi. Budeme-li tento verš číst povrchně, budeme možná s tímto učením souhlasit. Krev nám však nepřináší nový život. Krev slouží vykoupení; má uspokojit Boží požadavek. Exodus 12,13 udává hlavní princip týkající se krve: „Když tu krev uvidím, pominu vás.“ Krev je pro Boha. Má uspokojit jeho požadavek, nikoliv náš požadavek. V Bibli je jen jediný případ, kdy se hovoří o tom, že krev je pro nás. Je to místo, kde se říká, že očistí naše svědomí (He 9,14). Nicméně i svědomí je pro Boha.

Jaký význam tedy má slovo život v Levitiku 17? Slovo život tam označuje totéž, co v původním jazyce Bible označuje slovo duše. Týká se života duše. Pán Ježíš vylil život své duše až na smrt. Izajáš 53,12 (Kral.) říká, že vylil svou duši na smrt. Pán Ježíš prolil svou krev, tedy vylil svou duši na smrt, aby dosáhl vykoupení. Na kříži zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46). Když to vyslovil, vydechl. Jeho tělo viselo na kříži a jeho duše, skrze krev, byla vylita, aby bylo dokonáno vykoupení. (Pro člověka je typická jeho duše. Hříšná duše musí zemřít, to jest, musí zemřít hříšné sídlo osobnosti člověka.) Zároveň vydal svého ducha Bohu.

Jan 6 několikrát opakuje, že ti, kteří jedí Pánovo tělo a pijí jeho krev, budou mít život. Také říká, že život budou mít ti, kteří jedí jeho tělo. Ani jednou však neříká, že ti, kteří pijí pouze Pánovu krev, budou mít život. Kdo pije jeho krev, musí také jíst jeho tělo, aby měl život. Musíme se naučit být pozorní. Pokud smícháme, co Bůh rozdělil, nakonec nepochopíme, co řekl. Bibli nemůžeme vykládat nedbale. Boží slovo musíme studovat pečlivě; musíme si vyhledat stovky případů, kde se hovoří o krvi, a jednotlivě je prostudovat, abychom spatřili světlo. Krev má uspokojit Boží požadavek; není k tomu, aby uspokojovala náš požadavek.

Dejme tomu, že by přišel John Wesley a řekl by: „Krev Pána Ježíše očistí naše srdce a vykoření z nás hřích, a my už nebudeme hřešit.“ Co bychom na to odpověděli? Měli bychom říci: „Krev Pána Ježíše naše srdce nikdy neočistila. Bible nikde neříká, že krev Pána Ježíše očistí naše srdce. Bůh nám dal nové srdce. Srdce člověka je to nejhorší a nikdy nemůže být očištěno.“ Krev je pro vykoupení, nikoliv pro očištění. Je pro odpuštění, nikoliv pro posvěcení. (Je rozdíl mezi posvěcením před Bohem a posvěcením před člověkem.) Někdo se může zeptat: „Cožpak list Hebreům 10 neříká, že krev Pána Ježíše očišťuje naše srdce?“ (Tak to uvádí Čínská jednotní verze.) Ne! List Hebreům hovoří o očištění od zlého svědomí (10,22). Svědomí je pouhou součástí srdce. Jedinou částí v nitru člověka, která si je vědoma hříchu, je svědomí. Krev uspokojuje Boží požadavek a utišuje také pláč našeho svědomí. Když si uvědomíme, že nás Pán Ježíš vykoupil z hříchu, naše svědomí si automaticky přestane být hříchu vědomo. Funkcí krve v našem svědomí není osvobodit nás od hříchu, ale odstranit naše vědomí hříchu. Osvobození od hříchu je dílem Ducha Svatého. Dílo krve se liší od díla Ducha Svatého; to bychom si nikdy neměli plést.

Před Pánem bychom si měli navyknout být přesní. Jsme-li nepřesní, obětujeme Boží přesnost. Jsme-li zvyklí být nepřesní, ze čtení Bible nebudeme mít nic. Musíme si uvědomit, jak je Bible přesná. Je tak přesná, že neponechává prostor pro žádné omyly. Pán nás musí naučit být přesní.

C. Nebýt zvědaví

Zatřetí, ve snaze být přesní nesmíme propadnout zvědavosti. Boží Slovo je přesné, ale nikdy je nesmíme zkoumat zvědavou myslí. Budeme-li zkoumat Boží Slovo zvědavou myslí, unikne nám duchovní hodnota knihy. Bible je duchovní kniha, a abychom této knize porozuměli, musíme používat svého ducha. Chceme-li dosáhnout přesnosti jen proto, abychom uspokojili svou zvědavost, a nikoliv své duchovní potřeby, jsme na nesprávné cestě. Je škoda, že mnoho lidí čte Bibli s cílem najít zajímavosti. Někteří lidé vynakládají množství času na to, aby zjistili, zda strom poznání dobrého a zlého byla vinná réva. Takové studium Bible je zbytečné. Musíme si uvědomit, že Bible je duchovní kniha. Musíme se dotknout života, dotknout ducha a dotknout Pána. Jestliže se dotkneme duchovních věcí, automaticky rozpoznáme doslovnou přesnost Slova, protože všechny duchovní věci jsou ve své podstatě přesné. Jestliže však naším cílem není hledání duchovních věcí, jsme na nesprávné cestě.

Někteří lidé se rádi vydávají po stezce zvědavosti. Motivem pro studium proroctví je u nich zvědavost. Studují proroctví nikoliv proto, že očekávají Pánův návrat, ale protože se chtějí dozvědět, jaká bude budoucnost. Mezi duchovním a neduchovním postojem je velký rozdíl. Jsme-li zvědaví, pak všechny duchovní a hodnotné věci, které nám padnou do rukou, se stanou neduchovními a mrtvými. To je velmi vážné. Před Pánem musíme rozlišovat mezi věcmi, které jsou cenné, a těmi, které tolik cenné nejsou. Musíme rozlišovat mezi věcmi, které jsou důležité, a těmi, které důležité nejsou. Pán Ježíš řekl: „Nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona“ (Mt 5,18). Řekl však také, že existují „závažnější věci Zákona“ (23,23). Zákon je tak přesný, že jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka nemohou pominout. Existují však také závažnější věci Zákona. Zvědavci se neustále chápou méně závažných věcí a studují je. Jestliže se stále zabývají povrchními věcmi, stanou se povrchními lidmi. Jak řekl Pán Ježíš, cedí komára, ale velblouda polykají (v. 24). Cedí ty nejmenší podrobnosti a polykají ty největší věci. Takový způsob čtení je naprosto chybný. Takové pobloudění vychází ze sklonu k zvědavosti. Pokud své sklony nezměníme, nemůžeme očekávat, že budeme číst Bibli dobře.

Výše uvedené rysy – subjektivita, nedbalost a zvědavost – jsou mezi lidmi běžnými nešvary. Musíme se snažit tyto nešvary před Pánem překonat. Musíme být objektivní, přesní a bez zvědavosti. Objektivní a přesný charakter osvobozený od zvědavosti si nevypěstujeme za jeden nebo dva dny; pro získání takového návyku se musíme ukáznit. Pokaždé když vezmeme do ruky Bibli, měli bychom ji číst objektivně, přesně a bez zvědavosti. Až budeme mít správný charakter a správný návyk, budeme vědět, jak správně číst Bibli.

 

© 2001 Living Stream Ministry
První vydaní --  2001

Prejdite do: